SLOVANSKÉ JAZYKY

– proces vyčleňování skupiny jazyků slovanských. Po rozpadnutí jazyka indoevropského předkové dnešních Slovanů tvořili – podle některých teorií – jistou dobu jazykové společenství s předky lidí hovořících dnes jazyky baltskými, tedy Litevců a Lotyšů.- asi 2000 př. n. l. vyčlenění jazyka praslovanského Þ 3 jazykové skupiny: V, Z, J – dvojí písmo: latinka a azbuka – základní jazykové znaky praslovanštiny: · jery: krátké samohlásky, které postupně zanikly nebo se změnily na samohlásky, které se užívají dnes; tvrdý ъ, měkký ь · nosovky: nosové samohlásky ę, o, tyto hlásky si zachovala i staroslověnština, v současné době – např. polština · duál = dvojné číslo: zach. ve skloňování i časování, v ČJ zbytky duálu – dva, oba, ruce, nohy · 7 pádů při skloňování: máme dosud (pouze ČJ) · existence kategorie slovesného vidu: schopnost slovesa vyjádřit dokonavost nebo nedokonavost děje, máme dodnes · 2 minulé jednoduché časy: aorist a imperfektum (od 14. st. má ČJ tvar složený – byl jsem) · přízvuk: volný a pohyblivý · samohlásky dlouhé a krátké: v ČJ zůstaly – po vzniku písemných památek byly ve staré češtině provedeny hláskové změny. Probíhaly nejprve v mluveném (lidovém) jazyce a do spisovné češtiny pronikaly teprve postupně. Změny vycházely ze středních Čech a šířily se od západu k východu.