Slovesné číslo

a) jednotné (singulár) – čtu, čteš, čteb) množné (plurál) – čteme, čtete, čtou– do 15. stol. v ČJ dvojné číslo (duál) – dnes pouze zbytky (oběma, dvěma…) – posuny v kategorii osoby a čísla:▫ plurál autorský (skromnosti) – zeslabení významu 1.os. sg. (Přejdeme k výkladu = já)▫ plurál majestatikus (slavnostní sloh panovníků) – zesílení významu 1. os. sg. (My, Karel IV., král český, jsme se rozhodli takto…)▫ vykání – vyjádření úcty (Buďte tak laskav a pomozte mi.)▫ onkání – dospělí k mladším, dnes archaické (Šel domů a vyspal se.)▫ onikání – vyjádření společenské nadřazenosti, dnes archaické (Co ráčejí poroučet?) · slovesný časa) objektivní (základní) – vzhledem k okamžiku promluvy; minulý, přítomný, budoucíb) relativní (poměrný) – vzhledem k jinému ději; děj předčasný, současný, následný; vyjadřuje se souvětím nebo pomocí přechodníků (Když nám událost dovyprávěl, oddechli jsme si. Seskočiv z koně, prošel bránou.) ▫ čas přítomný (prézens) – děj v okamžiku promluvy, slovesa nedokonavá (nesu, tisknu, kryju/-i, sázím, dělám); u sloves dokonavých tvary času přítomného vyjadřují děj budoucí (zavolám) – zpřítomňovací prézens – aktualizace minulosti (Tak jdu a vidím hroznou věc!) – děj budoucí vyjádřený prézentem jako jistý (Za týden jsou Vánoce.)