REGIONÁLNÍ LITERATURA

Bratři Mrštíkové  

Alois Mrštík 

(1861 – 1925) Narozen v Jimramově, moravský autor, klidný, vyrovnaný člověk. Žil na vesnici, působil jako učitel, byl pravý opak svého bratra Viléma.
dílo:
Rok na vsi – 9dílná kronika zachycující rok na vsi v obci Habrůvka (sedlák Cyril je záletník, žena spáchá sebevraždu).

Vilém Mrštík

(1863 – 1922) Narozen v Jimramově, moravský autor, bohém, nevyrovnaný, nedostudovaný právník, žil v Praze nebo u svého bratra Aloise. Spáchal sebevraždu.
dílo:
Pohádka máje – román z okolí Brna (Ostrovačice). Láska protikladných bytostí – Ríša a Helenka, nakonec mají krásné manželství.
společná díla:
hra
Maryša –má pět dějství; odehrává se na slovácké vesnici.
Maryšou dosáhla svého vrcholu česká realistická tvorba.
Maryša, dcera bohatého sedláka Lízala, a Francek, syn chudé domkářky, se mají rádi. Francek je však odveden na vojnu a rodiče přinutí Maryšu k sňatku s ovdovělým mlynářem Vávrou, přestože má tři děti a špatnou pověst, že svou ženu bil a trápil. Manželství není šťastné. Po dvou letech se vrací Francek a chce s Maryšou utéct do Brna. Ta odmítá, přestože se rozhodla svého muže otrávit jedem na krysy. Jsou zde zobrazeny předsudky, které nedovolují Maryše vzepřít se vůli rodičů a opustit muže, ale také úloha majetkových poměrů na vesnici
román
Santa Lucia – jeden úplně normální venkovan se chce prosadit v Praze, ale onemocní těžkou chorobou (TBC), umírá v nemocnici.

Gabriela Preissová

( 1862 – 1946)
Je autorkou četných povídek, románů a divadelních her, zejména z moravského Slovácka a ze života Slovinců v Korutanech.
dílo:
Tragédie
Gazdina roba – příběhem venkovské švadleny Evy, která odešla od svého muže s milencem Mánkem. Šli spolu za prací do Rakouska. Poté, co se Mánek není schopen rozvést a vzít si ji za ženu, Eva se v zoufalství vrhne do Dunaje. Tato hra znamenala další vítězství realistického dramatu na české scéně. Zhudebnil ji jako operu Eva Josef Bohuslav Foerster.
Hra
Její pastorkyňa – je obrázkem ze Slovácka. Jenůfu, schovanku (pastorkyňu) kostelničky Buryjovky, milují dva nevlastní bratři, Laco a Števa. Laco zohyzdí Jenůfě obličej, aby ji Števovi zošklivil a ten ji pak skutečně opouští, i když bude otcem jejího dítěte. Kostelnička chce zachránit čest svou i Jenůfy, proto drží Jenůfu až do porodu doma. Dítě po narození utopila, ale Jenůfě namluvila, že dítě umřelo. Jenůfa si má vzít Laca. Před svatbou však vesničané naleznou dítě pod ledem. Kostelnička se přiznává ke své vině a Jenůfa vrací slovo Lacovi, ale ten při ní zůstává. Hra přesvědčivě ukázala postavení ženy ve společnosti, morálku plnou předsudků, které způsobují tragédie lidí.
Její pastorkyňa byla pod stejným názvem zhudebněna jako opera Leošem Janáčkem.

Stanislav Kostka Neumann

(1875 – 1947)
básník, prozaik, překladatel a publicista, nejvýraznější tvůrčí osobnost 19. století, ovlivňoval literární život po dobu 50. let. Nedokončil obchodní akademii a pracoval jako novinář, později jako svobodný spisovatel, roku 1893 byl zatčen jako vůdce dělnického a studentského hnutí „OMLADINA“ a byl odsouzen ke 14. měsícům vězení, právě tam vznikla většina jeho děl. Přispíval do časopisu „MODERNÍ REVUE“, ve kterém psal pod vlivem dekadence a symbolismu.
dílo:
Všechny jsou pod vlivem filozofie Frydricha Nietscheho
sbírka
Kniha lesů vod a strání (1914) – přírodní lyrika, ovlivněna pobytem na Moravě, přes 60 básní, byl to vrchol jeho tvorby. Pozvednutí Máchovské a Nerudovské tradice v české literatuře. Příroda je chápána jako pozitivní síla, dodává optimismus a chuť k životu.
Sbírka začíná Prologem – je to parafráze křesťanského otčenáše (člověk se uchyluje spíše k přírodě a ne k Bohu).
Sbírka končí Epilogem, básně jsou mezi tím řazené podle ročního cyklu – začíná Zimou a končí Podzimem, člověk je zachycen až po dobu jeho stáří.

František Halas

 (1901 – 1949)
básník subjektivní a meditativní poezie, máchovský typ básníka, překladatel narozen v Brně, vyučen knihkupcem, od r. 1926 redaktorem pražského nakladatelství Orbis přátelství s J. Mahenem a B. Václavkem
dílo:
básnická, lyrizovaná próza
Já se tam vrátím (1939, vyd.1947): kouzelný kraj básníkova mládí (Kunštát na Moravě, Zboněk, Svitávka) – jediná pevná jistota

Jan Zahradníček

(1905 – 1960) básník, překladatel z němčiny (Rilke), publicista, člen katolické skupiny nejdříve byl ovlivněn Březinou, později Rilkem po osvobození odmítl socialismus, v 50. letech byl odsouzen k 13 letům vězení (v době jeho věznění zemřely jeho dvě dcery na otravu houbami), v r. 1960 amnestován, brzy poté umírá Oblíbeným námětem byl zprvu mystický kult smrti, později česká příroda. Jedinou jistotou všeho je pro něho Bůh. Jeho poezie je halasovského ladění (pesimismus).
Dílo:
sb. Pokušení smrti (1930): smrt je pro něho klíčem k pochopení života i jeho přechodných radostí, vše je prosyceno touhou po zániku
sb. Pozdravení slunci (1937): vyznání víry v rodnou zem, její chvála; slunce je symbolem Boha
sb. Pod bičem milostným (1944): milostná poezie pojatá duchovně
sb. Stará země (1946): volá po boji se zbraní v ruce
sb. La Salleta (1947): vyjádřil zde svůj nesouhlas se socialistickými přeměnami, odklon od katolických pozic vnímá jako tragédii národa.
sb. Čtyři léta (1969): je inspirována vězením, vyšla posmrtně.
próza
Pláč koruny svatováclavské reakce na Mnichov.

Oldřich Mikulášek

(1910 – 1985)
významný brněnský básník – lyrik (přítel J. Skácela), originální tvůrce české poezie po roce 1945 (debutoval ve 30. letech) poezie je základem jeho díla, ale psal i fejetony, reportáže a články pro děti rodák z Přerova, syn železničáře (s Kainarem má společné rodiště, železniční původ i charakter poezie – pesimismus) vystřídal řadu zaměstnání, od 30. let redaktor – Lidové noviny, Host do domu, rozhlas r. 1967 utrpěl těžký úraz, který mu znesnadňoval pohyb od roku 1968 nepublikuje, do literatury se vrací až počátkem 80. let
Dílo
– charakteristika Mikuláškovy poetiky: následovník poezie Halase, ctitel poezie J. Nerudy, z tohoto zaměření pramení hořkost, pesimismus je básníkem tragickým, píše verše úzkostných pocitů existenci člověka vidí jako ustavičný boj s ohrožením, jako konflikt a drama hlavním nepřítelem je lidská lhostejnost a netečnost; prodírá se ke smyslu věcí a lidského bytí okouzlení ženou, vztah mezi milenci, jižní Morava – nadšení z moravského slunce, vinné révy, láska k Brnu – dělnická předměstí a Špilberk
sb. Pulsy (1947): vyvrcholení první etapy tvorby; reaguje zde na různé podoby lidské lhostejnosti, která je také jednou z příčin válek
sb. Horoucí zpěvy (1953): poplatné 50. létům; nad linií tragiky převládá poezie oslavující život, básník se sjednocuje s kolektivem a přírodou
básn. skladba Krajem táhne prašivec (1957): výzva k intenzívnímu prožívání tohoto světa
sb. Ortely a milosti (1958): analytické verše, které chápou život jako dramatický svár
Od konce 50. let vlivem nemoci přibývá v Mikuláškově poezii existenciální úzkost a pocit bezvýchodnosti.
V tomto duchu vznikly
sbírky Svlékání hadů (1963),
To královské (1966) a
Šokovaná růže (1969): v této sbírce sdružuje milostnou i občanskou lyriku, reaguje také na okupaci r. 1968. Po okupaci Mikulášek nepublikuje a do literatury se vrací až na poč. 80. let výborem své tvorby Červen (1981).
sb. Žebro Adamovo: sbírka zahrnuje verše z let 1971 – 73
sb. Velké černé ryby a dlouhý bílý chrt: zahrnuje verše z období let 1973 – 75
sb. Agogh (1980 v zahraničí, doma posmrtně 1989): básníkova reakce na atmosféru sedmdesátých let

Vítězslav Nezval

(1900 – 1958)
představitel poetismu a surrealismu, po válce oficiálního proudu poezie básník, prozaik, dramatik, překladatel; publicistická a teoretická tvorba člen Devětsilu (od r. 1922) a Surrealistické skupiny
Narodil se v Biskoupkách u Třebíče, po maturitě studoval krátce v Brně práva, pak přešel na filozofickou fakultu do Prahy, studia nedokončil a stal se spisovatelem z povolání.
Dílo – 20. léta:
básnická prvotina
sb. Most (1922): vliv Rimbauda, Apollinaira, Březiny; dojmy a vzpomínky z domova, zážitky z dětství a mládí; hledá „mosty“ – spojnice v prostoru a čase, spojnice mezi sebou a světem
poetistická skladba
Podivuhodný kouzelník (1922): básnický autoportrét, kouzelník učí člověka chápat krásu světa, tím kouzelníkem je sama poezie (včleněn do sb. Básně noci)
sb. Pantomima (1924): programová manifestace poetismu, obsahuje básnický manifest Papoušek na motocyklu, hříčky, kaligramy, scénky – Depeše na kolečkách, cyklus Abeceda – asociace představ z tvaru písmen
sb. Básně noci (1930): obsahuje poetistickou skladbu
Podivuhodný kouzelník,
Akrobat, Edison,
Signál času (1931) – připojen dodatečně
polytematická básnická skladba Edison (1928): oslavuje tvůrčí činnost člověka; vliv společenských událostí; osobnost vynálezce je inspirací, ale promítá se i vlastní básníkův vztah k modernímu světu a lidem; často najdeme protiklady – radost x smutek, život x smrt
básnická skladba Signál času (1931): navazuje na Edisona, je inspirována Edisonovým úmrtím a je reakcí na hospodářskou krizi 30. léta:
V Nezvalově tvorbě můžeme vidět dvě linie tvorby:
a) politickou, sociální a
b) surrealistickou:
ad a)
sbírky Pět prstů, Skleněný havelok (1932), Zpáteční lístek (1933): zaznívá v nich kritika doby, ale i víra v lepší budoucnost (Pět prstů), vyzývá k revoltě proti měšťáckému světu (Skleněný havelok), oznamuje konec epochy cizopasníků (Zpáteční lístek – báseň Vyzvání na cestu). Sbírky jsou bohaté formově – popěvky, říkadla, hříčky, meditativní básně, revoluční apely, dopisy apod.
sb. Sbohem a šáteček (1934): vznikla po návratu z cesty po Francii Itálii, je prodchnuta pocitem štěstí
komedie
Milenci z kiosku (1932): ještě odraz poetismu
V letech 1929 – 34 vydal Nezval sérii
próz:
romány
Kronika z konce tisíciletí,
Posedlost,
Chtěla okrást lorda Blamingtona,
Pan Marat a další, které svou psychoanalytickou povahou, orientací na podvědomí, sen i sex naznačily směr autorova vývoje od poetismu k surrealismu.
ad b)
V roce 1934 Nezval založil u nás Surrealistickou skupinu (vydali leták Surrealismus v ČSR; vliv André Bretona a Paula Eluarda) a vydal tři surrealistické básnické sbírky:
sb. Žena v množném čísle (1936)
sb. Praha s prsty deště (1936): krása Prahy, prolínání minulosti a přítomnosti
sb. Absolutní hrobař (1937): odpor proti fašismu současně vydal anonymně jiný typ poezie ve sbírkách věnovaných postavě věčného studenta Roberta Davida (sb. 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida,
sb. 100 sonetů zachránkyni věčného studenta Roberta Davida,
sb. 70 básní z podsvětí na rozloučení se stínem věčného studenta Roberta Davida): je to sociální poezie viděna očima nezaměstnaného studenta, zachycuje společenskou krizi, nebezpečí fašismu; použil formu francouzské (villonské)
balady.
konec 30 let a okupace:
Koncem r. 1938 se rozešel se surrealisty a dochází k nové orientaci v jeho poezii – vyjádřil své občanské postoje a pevné pouto s rodnou zemí:
sb. Matka naděje (1938): úzkostný vztah k matce (nemoc) je přenesena na úzkost o osud rodné země, obavy o budoucnost národa
sb. Pět minut za městem (1940): krása Prahy, vědomí národní tradice, odpor k okupaci (báseň Óda na návrat K. H. Máchy) po roce 1945:
Píše socialisticky laděnou poezii:
básnický cyklus
Historický obraz (1939, 1945):
Mnichov, okupace,
osvobození poéma
Stalin (1950),
Veliký orloj (1949),
Zpěv míru (1950): zachycují budovatelské nadšení, revoluční elán, touhu po míru; ovlivněny dobovým schematismem
sb.
Z domoviny (1951),
Křídla (1952),
Chrpy a města (1955): vztah k rodné zemi, k vesnici z dětství (báseň Na břehu řeky Svratky)
Divadelní hry:
Milenci z kiosku (1931): poetistický charakter,
protiměšťácký tón
Manon Lescaut (1939): volná poetická adaptace Prévostova románu Tři mušketýři:
dramatizace Dumasova románu
Schovávaná na schodech:
adaptace Calderónovy hry
Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (1956): varování před zneužitím atomové energie, před neomezenou mocí a násilím, ideál humanismu a demokracie.

Jiří Wolker

(1900 – 1924) narozen v Prostějově ; nadání hudební, literární, výtvarné po maturitě na gymnáziu studoval v Praze práva
sblížil se s brněnskou Literární skupinou a jejím časopisem Host, pak se skupinou Devětsil (1922 – 23), obě sdružení opouští pro jejich odklon od proletářského umění
od roku 1921 členem KSČ roku 1924 předčasně umírá na TBC
psal poezii, prózu, divadelní hry, pohádky pro děti
počáteční verše ovlivněny dekadencí a vitalismem
sb. Host do domu (1921): vitalisticky laděná; smyslové okouzlení, radost ze života, harmonie, časté náboženské obrazy, tzv. poezie prostých věcí (např. báseň Poštovní schránka, Věci, Kamna, Svatodušní svátky, Zamilovaný aj.). Používá prostý verš, metafory, personifikace. Ve sbírce převládá názor, že láskou a pokorou lze vyřešit společenské rozpory: „…miluji věci a také miluji celý svět“
rozsáhlá báseň Svatý Kopeček (1921): původně samostatná, později připojena ke sb. Host do domu. Volně řazené motivy připomínají metodu apollinairovského pásma.
Vzpomíná na návštěvy u babičky, setkání s kamarády z dětství, lyrická vzpomínka na milou, přání, aby se jedinec vřadil do kolektivu. Rekapituluje dosavadní život a citové postoje.
sb. Těžká hodina (1922): proletářská poezie; úvodní stejnojmenná báseň označuje těžkou hodinou přerod chlapce v muže. Jádro sbírky tvoří tři sociální balady –
Balada o narozeném dítěti,
Balada o snu a
Balada o očích topičových.
Vykresluje v nich obraz sociálních rozdílů (paláce a podkroví, sytí a hladoví). V pozůstalosti byly zanechané další, např.
Balada z nemocnice,
Balada o námořníku,
U rentgenu (berou své náměty z oblasti technické a společenské soudobé skutečnosti, vnáší snové prvky). Na konci života píše básně, ve kterých se odráží jeho nemoc:
např. Umírající,
Rekonvalescent a známý
Epitaf: Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět a pro spravedlnost jeho šel se bít. Dřív než moh´ srdce k boji vytasit, zemřel, mlád dvacet čtyři let. Wolker navazuje na Erbenovy balady a dovršuje tradice české sociální balady od Nerudy přes Machara po Bezruče.. Wolker napsal také tři nepříliš úspěšné divadelní hry (Nemocnice, Hrob a Nejvyšší oběť). Pro děti napsal moderní pohádky (inspirován H. Ch. Andersenem), které mají většinou sociální aspekty. Wolkrovy pohádky jsou civilnější, jsou odstraněny tradiční pohádkové postavy a motivy, hrdiny jsou třeba knihař, milionář, kominík, listonoš, cirkusový šašek. Zázračnost je jediný nadpřirozený pohádkový motiv, který ponechal:
O milionáři, který ukradl slunce
O kominíkovi
Pohádka o listonošovi

BOHUMIL HRABAL

(1914 – 1997) Vůdčí osobnost naší prózy 60. a 1. pol. 70. let, v posledních letech má jeho tvorba výrazně klesající tendence. Narodil se v Brně – Židenicích, rodina se brzy přestěhovala do Nymburka, kde byl Hrabalův otec správcem pivovaru. Práva ukončil Hrabal doktorátem až po osvobození. Během svého života vystřídal různá zaměstnání, a to hned po uzavření vysokých škol v r. 1939 (úředník, skladník, výpravčí, brigádník v ocelárnách, balič starého papíru, kulisák a statista). Tato zaměstnání mu poskytla nepřeberné množství námětů pro L tvorbu. Od r. 1962 je spisovatelem z povolání. Po odmítnutí okupace v r. 1968 dostal zákaz publikovat, mnohá díla vyšla v samizdatu i v zahraničí. Do L se vrátil v pol. 70. let, ale oficiální verze jeho děl byla podřízena cenzuře.Do L vstoupil až na poč. 60. let, ale literární přípravu absolvoval už v duchu poetismu a surrealismu (v r. 1945 byl spoluautorem Manifestu neopoetismu, své verše však knižně nevydal). Tehdy se kolem něj soustředila skupina umělců (50. léta).
Oficiální prvotinami jsou prózy
Perlička na dně (1963) a
Pábitelé (1964).
Už tyto prózy odrazily jeho originální tvůrčí metodu. Základní téma – lidé na pokraji lidské společnosti, v nich objevuje dobré jádro – „perličku na dně. Hrabalův pohled na čl-a je odideologizován, tito prostí lidé si v jeho prózách vyprávějí zážitky, při nichž přehánějí, baví se vymýšlením a vzpomínáním. Tento svébytný proud řeči nazývá Hrabal „pábením“ (asociativní tok zážitků) a jeho autory „pábiteli“ (= novotvar z povídky Pábitelé). Při vytváření těchto hrdinů Hrabal čerpá ze svých životních zkušeností. základem prózy bez souvislého děje je rozbor, zvláště hospodská rozprávka (vliv Haška a Johna). používá hovorového jazyka se spoustou slangových výrazů pracuje s metaforou a groteskou, užívá metody kontrastu a koláže, klade vedle sebe krásu a ošklivost, život a smrt, surovost a něhu častým hrdinou je strýc Pepin
Další próza
Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964) je asociativní tok vyprávění zážitků Pepina, má zajímavou formu – je to novela o jedné větě.
Novela Ostře sledované vlaky (1965) má blízko k tradiční realistické próze, čerpá z okupace (viz téma válka ).
Ve 2. pol. 60. let převládá v Hrabalově tvorbě skepse, černý humor, záliba v životním paradoxu, naturalistický přepis životní krutosti:
Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (1965)
Toto město je ve společné péči obyvatel (1967)
Morytáty a legendy (1968)
Domácí úkoly z pilnosti (1982) – postřehy o životě a tvorbě
Ve 2. po. 70. let vychází volná trilogie s autobiografickými rysy o pobytu Hrabalovy rodiny v Nymburce:
novela
Postřižiny (1976)
novela
Krasosmutnění (1979) – hl. postavy: krásná a emancipovaná maminka, podivínský tatínek a nositel překvapivých situací strýc Pepin
novela
Harlekýnovy milióny (1981) – tytéž postavy dožívají v zámeckém domově důchodců trilogie v 1. svazku Městečko u vody, 1982 Trilogie je oslavou životních hodnot zvýrazněných nadsázkou a groteskou.
Další práce:
Slavnosti sněženek (1978) – nové postřehy pábitelů, lidí z polabské vesnice, lidí „zasažených krásou a steskem“
Kluby poezie (1981) – próza z raného období 50. let, děj se odehrává v Praze, hlavními postavami – starý pracovník ve sběrně a mladý grafik, dílo vyznívá jako rezignace i trpká chvála života
Příliš hlučná samota (1976, 1989) – ústřední postava: lisovač starého papíru Hanťa
Něžný barbar (1974, po r. 89) – vzpomínková fantazie o příteli a malíři Vladimíru Boudníkovi (skupina kolem Hrabala)
Texty z 50. let (většinou samizdat, exil)
Majitelka huti,
Skřivánci na niti,
Poupata
Obsluhoval jsem anglického krále (1975) – příběh malého českého člověka infantilního číšníka, který se zoufale snaží přizpůsobit společenským poměrům bez ohledu na morální hlediska. Situace se mění tak často, že hrdina nakonec rezignuje na možnost stát se platným členem společnosti a uchyluje se na samotu.
Filmové přepisy děl:
Ostře sledované vlaky
Postřižiny
Skřivánci na niti
Slavnosti sněženek

LUDVÍK VACULÍK

(1926)
Narodil se na Valašsku, spoluvytvořil filozofii českého disidentu, stal se jedním z duchovních vůdců listopadu 1989.
pracoval u Bati ve Zlíně, pak vystudoval žurnalistiku, působil jako vychovatel, novinář a redaktor. Po r. 1989 spisovatel z povolání. Proslulý se stal textem 2 000 slov, který otiskl v červnu 1968 v Literárních novinách.
V 70. letech zorganizoval tzv. Edici Petlice, kde od poč. 70. let vycházela díla autorů, jež nemohla vyjít oficiálně.
Ve své prvotině –
povídce Rušný dům – kritizuje šablonovitou výchovu mládeže. Pozornost však upoutal až
román Sekyra (1965). Námětem je hrdinův (Vaculíkův) vztah k otci a jeho dílu. Román začíná příjezdem hrdiny – redaktora k bratrovi na valašskou vesnici, neboť cítí po otcově smrti potřebu zamyslet se nad životem, co od něho převzal a co od něho převzít nechce. Vypravěčem otec je zde představen ve třech fázích života. Především tak, jak utkvěl ve vzpomínkách z dětství, tehdy mu byl otec skutečnou oporou a zdrojem obdivu. Dále se otec vypravěčem rýsuje ve vzpomínkách jako komunistický funkcionář po únoru 1948, je přesvědčen o správnosti cesty a syn je na něho hrdý, když se první vzdal louky, kterou dostal při pozemkové reformě a vlastní prací zvelebil. Později se vztahy mezi nimi narušují, v procesu kolektivizace otec se v plnění funkcionářských úkolů dostává do rozporu se svou osobitostí ve jménu myšlenky, které chce sloužit. Mění se jeho vztah k lidem – stávají se mu prostředkem k dosažení politických cílů. Začíná se odcizovat i vlastní rodině, dostává se do rozporu se světem, s nímž kdysi srostl. Výsledkem je rozvoj osobnosti, jímž jsou poznamenána poslední léta jeho života. Po smrti manželky odešel do pohraničí a tam se znovu oženil. Syn mu odmítl jít za svědka a napsal mu dopis, kterým se s ním rozešel. Otec četl dopis již na smrtelné posteli. Syn to nyní cítí jako tragické nedorozumění. Uvědomí se však, že cestou svého otce nemůže jít. Nechce sloužit velké nadosobní věci za cenu ztráty vlastní osobnosti. Jako k hlubině bezpečnosti se obrací k rodnému kraji a jeho lidem, a to ho naplňuje pocitem řádu, i když si uvědomuje, že tento řád je narušován náporem civilizace.
Forma: Autor pracuje se skutečným životním materiálem a používá publicistické prvky. Epický příběh v románu není zjevný, čtenář si ho musí sestavovat sám z množství vzpomínek a úvah, které nejsou chronologicky uspořádány. Osobitá je i práce s časem – prolínají se události současné s minulými, někdy v těže větě, např. „Čeká nás mnoho úkolů, řekl, a umřela maminka“. Po jazykové stránce je jazyk proložen četnými prvky valašského nářečí.
V 70. letech publikuje v zahraničí kafkovsky laděný
román
Morčata.
V 80. letech
experimentální prózu
Český snář, nejlepší dílo, vlastním dějem románu je příběh spisovatele zápasícího s tajnou policií. Spisovatel a jeho přátelé navzdory deformačním tlakům usilují zůstat sami sebou, chtějí si uhájit svou lidskou identitu. Forma románu je deníková – jde o záznam jednoho roku ve Vaculíkově životě, styl románu je fejetonistický.

Jan Skácel

( 1922 – 1989)
brněnský básník; poezie všedního dne narodil se ve Vnorovech u Strážnice, studoval gymnázium v Břeclavi a v Brně za války byl totálně nasazen v Rakousku vystudoval filozofickou fakultu v Brně (ruština, čeština) dělníkem; poté redaktorem v literární redakci Čsl. rozhlasu, redaktorem
čas. Host do domu v době normalizace zakázán, do literatury se vrací na poč. 80. let
Dílo –
charakteristika poetiky: pokračovatel tradic Halasovy a Kainarovy poezie, spřízněný s Holanem a Mikuláškem typ emocionálního lyrika, poezie meditativní častým motivem je život tragiky a smrti, ta je chápána jako důsledek věčného lidského koloběhu; psal málo milostných veršů; inspiroval se přírodou, Brnem, jižní Moravou často psal sonety, používal refrény, opakování, volný verš, užíval nářečí, hovorovou češtinu, rčení a přísloví základem jeho tvorby je poezie, ale psal také pro děti a fejetony
sb. Kolik příležitostí má růže (1957): básnická prvotina obsahuje básně všedního dne, lyrické vzpomínky na domov, na život na vesnici, inspiroval se životními osudy a dojmy z okupace
sb.Co zbylo z anděla (1960) je podobně laděna, obsahuje elegickou modlitbu za osud atomového letce, který sám přečkal zkázu atomového výbuchu
sb. Hodina mezi psem a vlkem (1962),
Smuténka (1965)
sb. Metličky (1968): obsahuje verše, které se na pozadí přírodních motivů a chmurného hřbitovního prostředí vyslovují k posledním věcem člověka a k tragédii války ve Vietnamu (navštívil Vietnam)
sb. Dávné proso (1981): vyšla po nucené odmlce; obsahuje verše o dětství, o domově, přírodní nálady, sonety o lásce, meditace o čase, životě a smrti
sb. Kdo pije potmě víno (1988): poslední sbírka; najdeme zde i básně psané volným veršem o společenských a politických problémech v období normalizace, např. báseň Zakázaný člověk, Pohřeb konfidenta aj.
Próza
sbírka fejetonů
Jedenáctý bílý kůň: obsahuje prozaické drobnosti ve stylu Čapka s tematickým výběrem od příhody holení pastou na zuby až k obdivu románu Karla Maye.
krátké prózy
Třináctý černý kůň byly vydány posmrtně
Poezie pro děti
Jak šel brousek na vandr,
Pohádka o velikém samovaru,
Uspávanky

Jiří Mahen (vl. j. Antonín Vančura)

básník, prozaik,dramatik a novinář. Začátek tvorby je spjat s anarchistickými buřiči, později ovlivněn impresionismem
dílo:
próza
Rybářská knížka
drama
Jánošík,
Mrtvé moře
Nejvýznamnější jsou komedie
Ulička odvahy,
6 poetických libret Huse na provázku

Rudolf Těsnohlídek

básník, prozaik, novinář a překladatel. Psal soudničky pro LN jeho tvorba je ovlivněna impresionismem a severskými literaturami ve 3. dílné kronice z brněnské periferie (Poseidon, Kolonie Kutejsík, Příběhy Poťóchlencovy), podal obraz drobných postav. Podle lyrické pohádky Liška Bystrouška napsal Leoš Janáček stejnojmennou operu, literárně zpracoval vzpomínky českého polárníka Eskyma Welzla,
autor próz pro děti
Cvrček na cestách.

František Palacký

(1798–1876) Hodslavice na Moravě; zemský historiograf; jako politik –
liberál (spolu s Havlíčkem), zastánce federalistické koncepce rakouského státu, tj. austroslavismu organizátor: založení Časopisu Společnosti vlasteneckého muzeum v Čechách založení Matice české (vydávání českých knih)
historik:
edice kronik
Staří letopisové čeští (14.–16. stol.)
Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě (5 dílné) –
německy od r. 1836,
česky od r. 1848
základní historické dílo do r. 1526 výklad dějin jako zápas němectví a slovanství, tj. principu feudálního a demokratického; vyzdvihuje dobu husitskou vysoká epická kvalita textu (dějiny suplovaly chybějící větší epické žánry) inspirace pro Smetanu, Jiráska, Alše, Myslbeka aj.

Jan Ámos Komenský

(1592–1670) vedle Jana Husa další osobnost světového významu; představuje spojení reformační tradice s renesančními ideály (pochopení světa a poznání), umění a vědy, víry a poznání  jižní Morava; studium na bratrských školách v Přerově a ve Strážnici, pak na německých protestantských univerzitách v Herbornu a Heidelbergu; po návratu učitelem v Přerově, pak ve Fulneku; poslední biskup jednoty bratrské 1628 – odchod do polského Lešna 1640 – pozván do Anglie (založit akademii věd), pak ve Švédsku (učebnice) 1648 – vestfálský mír = konec jeho nadějí na návrat do vlasti
Kšaft umírající matky jednoty bratrské = alegorická forma závěti 1650 –
v Šarišském Potoku (Uhry) 1654 – v Lešně – při požáru shořel materiál k
slovníku
Poklad jazyka českého od r. 1656 v Holandsku (Amsterodam), kde zemřel; pohřben v Naardenu
Dílo:
a) Před odchodem z vlasti:
Labyrint světa a ráj srdce (2 části) – satirická alegorie světa (jako města) s postavou poutníka – vzdělance (= autor) – průvodci: Všezvěd Všudybud (usiluje poznat svět) a Mámení (přizpůsobuje se nedostatkům) – prohlížejí všechny stavy a zaměstnání  realistický obraz doby, smýšlení a lidí – ostrá kritika tehdejší společnosti (touha po penězích, podvod, klam, války ap.) –
2. část – návrat do vlastního srdce a k Bohu (= záchrana) – názorný, srozumitelný styl, dokonalá forma, jazyk bohatý (synonyma, několikanásobné větné členy), názorný; složitá souvětí, tzv. humanistická perioda (tj. soustava vět spojená do dvoudílného souvětí, jehož části se oddělují dvojtečkou nebo středníkem a nazývají se předvětí a závětí = jádro výpovědi); vliv latiny – alegorie – využívá přeneseného významu v rámci celého díla; děj má doslovný a zároveň přenesený význam Útěšné spisy, např. Listové do nebe (5 fiktivních dopisů chudých Kristovi)
b) Pedagogické práce (”učitel národů”)
spisy teoretické (latinsky):
Velká didaktika (Didactica magna) zásady moderního vyučování a výchovy (např. vyučování pro všechny, zdarma a v mateřském jazyce; důraz na praxi – učit vědomostem i dovednostem; důraz na tělesnou výchovu; názornost vyučování – postup od známého k neznámému, poznávání přírody; důležitost kázně); spis obsahuje i názor na koncepci vzdělání: rozdělení výchovy do 4 stupňů po 6 letech na výchovu předškolní, tj. v rodině, pak ve škole obecné, dále latinské (gymnázium) a na univerzitě (doplněno cestováním) Informatorium školy mateřské (pro matky, výchova v předškolním věku) spisy praktické –
učebnice:
Svět v obrazech (Orbis pictus) –
1. obrázková učebnice na světě, spojení jazykového a věcného vyučování Brána jazyků otevřená (Janua linguarum reserata) –
učebnice latiny
Škola hrou (Schola ludus) – rozvíjí smyslové schopnosti
c) Encyklopedické práce –
vševědné (pansofie) – navazuje na Štítného, Blahoslava, Veleslavína – úsilí shrnout výsledky vědění (7dílný celek) – nedokončeno – práce na slovníku mateřštiny –
pojednání
O poezii české (propaguje časomíru) – úsilí o poznání světa a o výchovu člověka spojil s úsilím o dorozumění mezi národy, o věčný mír (panharmonie); doufal, že vzdělání povede k sbratření lidstva