Středověká evropská literatura až po dobu Karla IV.

Od doby vládce Konstantina ve 4. stol. se křesťanství stává uznávaným náboženstvím. Vytvářejí se dvě oblasti křesťanského světa. Východní v Byzanci a západní v Římě. Západní křesťanství se bylo schopno proměňovat, narozdíl od východního, které bylo zcela podřízeno panovníkovi (caesaropapismus). Západní křesťanství se rychleji přizpůsobovalo světské moci, ale dovedlo se od ní později oddělit. Římští biskupové (později papežové) se začali s postupem slábnoucí římské moci považovat za vládce celého křesťanského světa a zasahovali čím dál účinněji do světských záležitostí.

Křesťanství poskytlo středověkému člověku nejen představu o Bohu a posmrtném životě, ale i názor na uspořádání lidské společnosti. Podle křesťanské nauky je společenský řád dán Bohem, proto je nezměnitelný a člověk se mu musí podřídit. Jde o tzv. Učení o trojím lidu. Společnost je rozdělena na tři společenské vrstvy: duchovenstvo, šlechta a poddaní. Za pozemské strádání čeká člověka odměna po smrti. Křesťanství vypěstovalo v člověku přesvědčení, že je naprosto závislý na boží vůli. Na předním místě stojí tudíž náboženské hodnoty. Ideálem ranného křesťanství je mučedník za víru nebo poustevník.

Do náboženství stále více pronikaly názory světských vrstev (hlavně vládnoucích feudálů a později měšťanstva). Vnášely do umění a literatury stále více světských prvků. Objevil se celý proud slovesné tvorby, kde se náboženské motivy pojímají humorně (starofrancouzský román O Lišákovi). Silný odpor se objevil i proti prvokřesťanskému odříkání života. Takže církev byla nucena slevovat ze svých asketických ideálů.

Křesťanství oslabilo svazky spojující evropské národy s kulturním dědictvím antiky. Proto raně středověká literatura začínala jakoby od začátku. Jádrem této literatury, která měla sloužit církevním účelům byla BIBLE.