15. století

– poč. 15. stol. – husitské hnutí Þ počeštění měst, uplatnění češtiny ve veřejném životě, v literatuře (obrací se k měšťanům a řemeslníkům), česká bohoslužba, rozvoj mluveného slova (kázání), znalost bible Þ popularizace češtiny – Jan Hus – péče o jazyk, užíval živý jazyk, zbavený zastaralých slov, nahrazoval cizí (hl. něm.) slova, dbal o správnou výslovnost; místo pravopisu spřežkového navrhl tzv. pravopis diakritický – užívání rozlišovacích znamének (nabodeníčka = tečky a čárky, ċeský; zz – ž, czz – ċ, aa – á) 4) 16. století a počátek 17. století – humanismus – rozvoj společnosti Þ rozvoj češtiny, bohatá, česky psaná literatura, čeština do škol, do úřadů, stala se mezinárodním jazykem užívaným v Polsku a v Uhrách – obohacování o nová slova (hl. přejímání z cizích jazyků), rozvoj větné stavby po vzoru latiny (humanistická perioda – složité souvětí, předvětí : závětí), vztažné věty, slovesa na konci věty, pasivum, přechodníky, zánik duálu, aoristu a imperfekta Þ humanistická čeština – vysoká úroveň – význam knihtisku, vydány mluvnice (Vavřinec Benedikt z Nedožier, Jan Blahoslav) a vícejazyčné slovníky (Daniel Adam z Veleslavína – veleslavínská čeština, Jan Ámos Komenský) – nejdokonalejší – jazyk Bible kralické, bratrský pravopis – platný až do NO, místo teček háčky (ž, č, ř), pro š zůstává spřežka ß, hláska j označována písmenem g (mág = máj), dvojhlásky aj, ej psány ay, ey, hláska v označována w (wěc), v na začátku slova = u (vslyš = uslyš), í označováno písmenem j (gegj = její), po c, s, z a po spojce i se psalo jen y (cyzý)