Zánik některých minulých časů:

dříve jednoduché slovesné tvary aorist (vedech = vedl jsem) a imperfektum (vediech = vedl jsem), užívaly se do konce 14. stol., také složený tvar času předminulého = plusquamperfektum (byl jsem nesl, byl jest nesl …); tvar aoristu slovesa být (bych, bys, by …) je dodnes součástí kondicionálu · rozšíření koncovky –m u sloves v 1. os. sg.: ve 14. stol. měla téměř všechna slovesa v 1. os. sg. přít. času koncovku –u, která se někdy změnila na –i (vizu – vizi, znaju – znaji), pouze slovesa jsem, viem, jiem, mám, dám měla koncovku –m, od konce 14. stol. se –m šířilo i na ostatní slovesa, a to tam, kde je v přít. čase dlouhá samohláska (prosím, dělám atp., zůstává nesu, kryji apod.) 4) skladba = syntax: · do 14. stol. se užívalo více souvětí souřadných a to i tam, kde má dnešní ČJ souvětí podřadné (Ctirad uzře, nali (=hle) dievka pláče x Ctirad vidí dívku, jak pláče.) · užívalo se přechodníkových vazeb = neurčité tvary slovesné, souvětí zkracují jen tehdy, je-li ve větách stejný podmět, přechodník přítomný (nesa, -ouc, -ouce; maže, -íc, -íce; sázeje, -ejíc, -ejíce; volaje, -ajíc, -ajíce) a minulý (přines, -ši, -še; seskočiv, -vši, -vše) · u předmětu býval někdy jiný pád (hledati něčeho, učiti se něčemu) · shodný přívlastek se vyskytoval ve větším rozsahu (bičevá rána = rána bičem, správcě koňský = správce koní) a stával za svým substantivem (král český, Praha město, Karel císař), neshodný přívlastek naopak před svým substantivem (svatého Pavla řeč; z toho spřežky – krveprolití, okamžik) · jiné postavení příklonek (zdá mi sě = zdá se mi) · někdy se používal pouze 1 zápor (Nikdo je zcela šťasten.)