BALADA O SNU
Balada o dělníkovi Janovi, který má svůj sen o ideální společnosti bez chudých
a bohatých, bez vykořisťovatelů a vykořisťovaných. Tento sen se mu každou noc zdá, ráno se však opět probouzí do tvrdé reality. Svěří se tedy své milé Marii, která vypráví, že i ji trápíval sen o milenci. Ten sen se jí zdával však jen do té doby, než Jana poznala – než se její sen naplnil. Jan pochopí, že aby se svého snu zbavil, musí se snažit jej naplnit.
Básník vidí společnost jako chorou – její nemocí je ono nespravedlivé rozdělení lidí na třídy chudých a bohatých.
„Tady jsou paláce, – tady podkroví,
tady jsou sytí, – tady hladoví,
jedni jsou otroci, – druzí diktátoři
a všichni jsou choří.
Svět je jak srdce kulatý,
a je-li do půle rozťatý,
– umírá.“
Balada o očích topičových
Balada o Antonínovi – topiči v elektrárně, který celý svůj život, celé své zdraví věnoval práci, která ho nakonec připravila nejprve o zrak, následovně i o život. Žena Antonína mu vytýká a ptá se ho, proč své oči, které „jako dva pecny velké byly“ daroval své práci, té „milence železné“.
„…a že jenom z člověka světlo se rodí,
tak za uhlím vždycky kus očí svých hodí
a oči ty jasné a modré jak květiny
v praméncích drátů nad městem plují,
v kavárnách, v divadlech, nejraděj nad stolem rodiny
v radostná světla se rozsvěcují.“
