TVÁŘ ZA SKLEM
Básník zde zobrazuje, jak tenká hranice, jakou je sklo kavárny pro prominenty,
dělí lidi, mezi kterými je propast diametrálně větší.
„…tu stalo se, stalo, – ne zcela náhodně –
že na okna skleného tenkou hranici
přitisk tvář člověk, který stál v ulici,
výrostek zpola a zpola muž,
a pohledem ostrým a chladným jak nůž,
prořízl okno a vbod se v tu nádheru,…“Ke kavárně „Bellevue“ přichází chudý člověk, přitiská tvář na sklo a dívá se do té krásy, do které se on nemá šanci nikdy dostat, a odsuzuje ji.
„…tu stalo se, stalo, – ne zcela náhodně –
že na okna skleného tenkou hranici
přitisk tvář člověk, který stál v ulici,
výrostek zpola a zpola muž,
a pohledem ostrým a chladným jak nůž,
prořízl okno a vbod se v tu nádheru,…“
Muž
Starého muže zastihla v noci mrtvice. On však nevolal o pomoc, nechtěl vzbudit vnoučata. Když ho ráno našli, tiskl mu jeho vnuk (autor) ruku a přál si, aby mohl dědečkovi darovat kus svého života. Pak si ale uvědomil, že život, životní sílu a moudro mu daroval právě dědeček. Vnuk mrtvého muže si klade otázku, zda bude stejně dobrý jako jeho dědeček, zda se jménem převzal i jeho životní sílu.„Mrtvý byl Jiří, – já jsem Jiří též,
mrtvý byl mužem, – budu mužem též?
Až věčná vichřice na srdce nalehne mi,
vyvrátí srdce mé, přibije mě k zemi,
zda sílu zachovám, kterou mi mrtvý dal,
bych zemřel jako on, do noci nevolal,…“
dělí lidi, mezi kterými je propast diametrálně větší.
„…tu stalo se, stalo, – ne zcela náhodně –
že na okna skleného tenkou hranici
přitisk tvář člověk, který stál v ulici,
výrostek zpola a zpola muž,
a pohledem ostrým a chladným jak nůž,
prořízl okno a vbod se v tu nádheru,…“Ke kavárně „Bellevue“ přichází chudý člověk, přitiská tvář na sklo a dívá se do té krásy, do které se on nemá šanci nikdy dostat, a odsuzuje ji.
„…tu stalo se, stalo, – ne zcela náhodně –
že na okna skleného tenkou hranici
přitisk tvář člověk, který stál v ulici,
výrostek zpola a zpola muž,
a pohledem ostrým a chladným jak nůž,
prořízl okno a vbod se v tu nádheru,…“
Muž
Starého muže zastihla v noci mrtvice. On však nevolal o pomoc, nechtěl vzbudit vnoučata. Když ho ráno našli, tiskl mu jeho vnuk (autor) ruku a přál si, aby mohl dědečkovi darovat kus svého života. Pak si ale uvědomil, že život, životní sílu a moudro mu daroval právě dědeček. Vnuk mrtvého muže si klade otázku, zda bude stejně dobrý jako jeho dědeček, zda se jménem převzal i jeho životní sílu.„Mrtvý byl Jiří, – já jsem Jiří též,
mrtvý byl mužem, – budu mužem též?
Až věčná vichřice na srdce nalehne mi,
vyvrátí srdce mé, přibije mě k zemi,
zda sílu zachovám, kterou mi mrtvý dal,
bych zemřel jako on, do noci nevolal,…“
Z pozůstalosti“ – vydané posmrtně
– „Balada o námořníkovi“
– „Balada z nemocnice“
– „Epitaf“
