ČESKÁ PRÓZA PO ROCE 1968

Česká literatura navazuje na literární tradice předválečné literatury i literatury za okupace, která sjednotila naše umělce v jednotné protifašistické frontě.Vytvořily se předpoklady rozvoje i jiných druhů umění (film, TV tvorba).
Poválečná literatura se rozvíjela v souvislosti s dobovými politickými a společenskými událostmi.
Literaturu po roce 1945 do roku 1968 můžeme rozdělit takto:
I. 1945 – 1948: počáteční zaměření na budování socialismu r. 1946
První sjezd československých spisovatelů, vyhranily se na něm dvě koncepce:
a) budování socialismu, prosovětská orientace, většina literátů
b) orientace na západoevropské směry – existencionalismus, návaznost na předválečné tradice; teoretikem je Václav Černý V popředí stojí psychologická próza, ta se však v poválečných letech zaměřuje na hrdiny, kteří se snaží vyrovnat s dědictvím války ve svém nitru. Jsou to většinou intelektuálové nebo lidé slabí a nemocní. Jádro poválečné prózy tvoří knihy tematicky se vracející k okupačním létům a vyslovující válečný prožitek. Značná část této literatury náleží do oblasti reportáže, dokumentu a literatury faktu.
II. 1948 – 1956: roku 1949 vznik Svazu československých spisovatelů, jediný umělecký směr je socialistický realismus, vliv dogmatismu, odpor a perzekuce některých autorů (např. Jan Zahradníček) roku 1953 zemřel Stalin, dochází k uvolnění, nastává nová etapa v umění
Poúnorovou etapu ve vývoji české prózy postupně poznamenává i zúžené pojetí socialistického realismu, které bylo jedinou uznávanou literární koncepcí. To se projevovalo: v zjednodušeném chápání umění, přeceňovala se výchovná a poznávací složka literatury byla přehlížena estetická funkce
Vzniká tzv. budovatelský román, v němž se stereotypně opakovaly některé dějové motivy (třídní srážky, sabotáže a jejich odhalení) i postavy (kulak, kolísavý intelektuálů, uvážlivý politický pracovník), vznikají ustálená syžetová schémata, což vede k schematismu. Prózy s vesnickou tematikou združstevňování označujeme jako romány kolektivizační. Výrazně se rozvíjí historický román, podporující historicko-materialistickou koncepci dějin (vzorem byly romány A. Jiráska z doby husitské, zvýrazňující roli lidových mas v dějinách).
III. 1956 – 1968/(1970):
XX. sjezd KSSS (Komunistické strany Sovětské svazu) roku 1956 přinesl kritiku kultu osobnosti a dochází k dalšímu uvolnění kulturního života. V próze dochází přibližně
v polovině 50. let k odklonu od schematismu. Bylo opuštěno schéma tzv. budovatelského románu s vnitřně pevným hrdinou, do popředí se dostala opět próza psychologická a důležitým se stává téma mravního přerodu intelektuála, jeho myšlenkové dozrání v souladu se socialismem. Prototypem je sociálně-psychologický román Jana Otčenáška Občan Brych. Tento model přežíval v různých obměnách v české próze
až do 60. let.
V polovině 50. let se také objevuje další vlna válečné prózy, která se zaměřuje jednak na myšlenkové a citové zrání generace, která dospívá v období okupace, jednak na utrpení lidí v koncentračních táborech, zvláště pak Židů (Ptáčník, Škvorecký, Lustig, Fuks, Aškenazy aj.).
70. – 80. léta: Po roce 1968 vznikla nepřirozená situace, protože se literatura rozdělila na tři proudy: oficiální samizdatová (ineditní) exilová
Už po Únoru 1948 vznikla v emigraci řada edicí, v nichž publikovali významní autoři, jako např. Jan Čep, Egon Hostovský, František Listopad aj. K nejvýznamnějším patří Nakladatelství 68 (Sixty-Eight Publishers) – vzniklo koncem roku 1971 v kanadském Torontu, založili ho manželé Škvorečtí; vydávali vzpomínkové knihy, literárně-kritické a literárně-historické práce a beletrii.
První edice domácího samizdatu začaly vznikat na různých místech takřka od počátku 70. let. K nejznámějším se řadí
od roku 1972 edice Petlice založená Ludvíkem Vaculíkem. Manželé Havlovi zaměřili svou edici Expedici na esejistiku, politilogii a filozofii (od pol. 80. let). Edice Popelnice
od roku 1978 vydávala undergroundová díla a Pražská imaginace
od poloviny 80. let se stala „dvorní“ edicí Bohumila Hrabala. Vycházely také samizdatové a exilové časopisy, ze známějších to byly Vokno, Revolver revue, Svědectví – vydával Pavel Tigrid v Paříži. Mladí autoři z počátku 80. let se stylizují do role „mladých starců“, vyjadřují bezradnost a ztrátu perspektiv. Objevují se útěky do přírody a na venkov od nepřijatelného světa rodičů.
V 70. – 80. letech v oficiální próze chybí velký významný román. Krize prózy se projevila zejména u autorů, kteří se sice v počátcích projevili jako talentovaní, ale kteří si vytvořili schémata, která jen trochu obměňovali. Snažili se zaujmout erotickou pikantností, žoviálním humorem, např. Švejda, Kostrhun aj.
Po listopadu 1989: Po listopadu 1989 se začíná formovat nová tvář naší literatury: dosavadní tři proudy české literatury se slévají. Vzniká mnoho nových nakladatelství, která se hlavně na poč. 90. let předháněla ve vydávání dříve proskribovaných titulů. Počáteční čtenářský zájem o tyto knihy však poměrně brzo upadá. Literární záplavu zprostředkovávanou vydavateli počátkem 90. let nestačí absorbovat ani literární kritici a historici. Jednou z nejvýraznějších tendencí české literatury 90. let je konjunktura memoárové a deníkové literatury. Za hlavní příčinu této konjunktury lze považovat potřebu zejména disidentských a exilových tvůrců konfrontovat osobní zkušenost s normalizačním viděním a interpretací skutečnosti.

Václav Černý

(1905 – 1987): Paměti 1 – 3 (1992 – 4)

Jan Zábrana

(1931 – 1984): Celý život (1992, 1993, výbor z deníků)

Bohumil Hrabal

(1914 – 1997): životopisná trilogie Proluky, Svatby v domě, Vita nuova „hovorová publicistika“ Listopadový uragán (1990), Ponorné říčky (1990), Růžový kavalír (1991), Aurora na mělčině (1992)

Ludvík Vaculík

(1926): román
Jak se dělá chlapec

Lenka Procházková

(1951): román
Smolná kniha

Eva Kantůrková

(1930): Památník – osobní vzpomínky, korespondence,
portrétní skici či postřehy ze zákulisí polistopadové politiky
Rozvíjí se fantaskní (imaginativní) próza,
historické prózy,
rodové ságy a kroniky,
feministické prózy,
knihy ve stylu ženy o ženách (a pro ženy),
dále se rozvíjí sci-fi a fantasy literatura (obliba už od 80. let),
reflexivní prózy, často s motivem cesty.
Dochází k detabuizaci erotiky, ke komercionalizaci literatury.

Arnošt Lustig

(1926) prozaik, publicista a scénárista; židovského původu prošel Terezínem, Osvětimí a Buchenwaldem, na jaře 1945 uprchl z transportu smrti, žije a přednáší v USA, po roce 1989 navštěvuje také naši zemi podal umělecké svědectví o osudu Židů za nacismu
Prosadil se hned prvními knihami povídek:
Noc a naděje,
Démanty noci,
Noc a den.
Jsou silně autobiografické, vypráví v nich o válečném období, o životě v koncentrácích a o jeho následcích. Novela
Dita Saxová podává příběh osmnáctileté dívky, která přežila koncentrák. Tato zkušenost jí vzala veškeré iluze o životě, trpí jakýmsi komplexem vykořeněnosti a její trauma jí neumožňuje vybudovat nový život. Když nemůže překonat pocit životní prázdnoty a nepomáhá ani emigrace do Švýcarska, ukončí svůj život dobrovolným pádem z ledovce.
Novela
Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou je inspirována skutečnými událostmi. V Itálii jsou zatčeni židovští obchodníci s americkými pasy. Za velkou částku peněz jim nacisté slíbí, že je vymění za své zajatce. Jeden ze skupiny zajatých Židů se snaží zachránit krásnou polskou tanečnici – Kateřinu Horowitzovou – které si všiml na rampě koncentračního tábora. Za peníze si vyžádá její doprovod do Německa. Velitel Němců žádá další a další peníze, nakonec oznámí, že švýcarské úřady žádají dezinfekci Židů a odvádí je do fingované umývárny – plynové komory. Jediná Kateřina vytušila podvod a jediná se vzchopila k činu – vytrhla jednomu Němci pistoli a zastřelila jej, druhého zranila. Pak ji i ostatní čekala smrt. Hlavní hrdinka se stala symbolem statečnosti a aktivního boje proti zlu a násilí. Její vlastnosti jsou v kontrastu s pasivitou ostatních členů. Román
Nemilovaná.
Z deníku sedmnáctileté Perly Sch. – tragický příběh dívky z Terezína, která je nucena život s prostitucí.

Ladislav Fuks

(1923 – 1994) prozaik; představitel imaginativní psychologické prózy (magický realismus – groteskní absurdnost, fikce, tajuplnost) vyjadřující úzkost člověka ohroženého fašismem, člověka v době poválečné a poúnorové (hlavními hrdiny jsou lidé nějakým způsobem psychicky deformovaní, např. schizofrenie, fóbie, nenávist k rodičům, narůstající bestiální zabijáctví apod.)
Román
Pan Theodor Mundstock je tragická románová freska z konce 2. svět. války, jejímž hrdinou je osamělý Žid, který žije s vědomím, že půjde do transportu. Je plný hrůzy, navíc trpí schizofrenií – svému dvojníkovi dává jméno Mon. Zlom v jeho vnitřním světě způsobí rozhodnutí připravit se na veškerá utrpení, která ho čekají. To ho vede k jakémusi systematickému tréninku (cvičí hladovění, spí na prkně, nacvičuje práci v lomu, přemýšlí, jak si poradit s vyraženými zuby), ale i k psychické rovnováze. Své souvěrce dokáže utěšovat vymyšlenými optimistickými zprávami. Nakonec je zřejmé, že všechna energie byla vyplýtvaná nadarmo. Román má tragikomický závěr – pan Mundstock, připravený na koncentrák, umírá pod koly německého auta, když přechází ulici před shromaždištěm Židů na odsun.
Novela
Spalovač mrtvol je moderní psychologický horor s rysy grotesky. Hlavní postavou je pan Kopfrkingl – spořádaný a vlídný zaměstnanec krematoria, jenž v sobě v době okupace odhalí kapku německé krve. Pod vlivem nacistického přítele se vnitřně zcela změní, udává své spolupracovníky, a když je mu nabídnuta závratná kariéra, chladnokrevně zavraždí svou židovskou manželku (oběsí ji v koupelně), ubije tyčí svého syna Miliho v krematoriu a podobný osud chystá i své dceři. Věří, že pomáhá odstraňovat lidskou bídu a neštěstí na tomto světě. Nakonec „spasitele“ odváží sanita a ten z okna pozoruje lidi zničené válkou.
Další prózy:
povídky
Mí černovlasí bratři,
román
Variace pro temnou strunu,
román
Obraz Martina Blaskowitze,
novela
Cesta do zaslíbené země – čerpá z r. 1938 po hitlerovské okupaci Rakouska a zachycuje tragický příběh skupiny Židů.

VLADIMÍR PÁRAL

(1932) Původním povoláním inženýr chemie, nyní spisovatel z povolání, žije v Ústí nad Labem. Jeho próza je zaměřena proti konzumnímu způsobu života, maloměšťáckým stereotypům i proti nově vzniklé vládnoucí třídě. Párala můžeme označit i za stylotvornou osobnost 60. let, neboť je novátorem v oblasti formy: pracuje s formou laboratorní zprávy, protokolu, snaží se o telegrafickou stručnost a zkratkovitost hlavním kompozičním principem je opakování (slov, vět, odstavců) jako výraz opakování životních úkonů (stereotyp) má dokonale promyšlenou stavbu celého díla (vliv racionálního povolání) Pro tyto vlastnosti si našla jeho próza řadu následovníků (nejvýznamnější Jiří Švejda), o nichž se hovoří jako o „severočeské škole“.
V letech 1964 – 71 napsal pětidílný cyklus novel a románů, nazvaný
Pět způsobů ukájení.
Tvoří jej tři novely
(Veletrh splněných přání, Soukromá vichřice, Katapult r. 1977 všechny tři Tři ze ZOO)
a dva romány
(Milenci a vrazi a Profesionální žena).
Novela
Veletrh splněných přání (1964, podtitul „příběh pokleslé atinty“) líčí život mladého technika v Ústí nad Labem od 50. do konce 60. let. Tento hrdina, mladý chemik, se cítí velice době v odlidštěném koloběhu pracovního dne i ve stejně zmechanizovaném volném čase. Pohodlný stereotyp mu vyhovuje, vyhovuje mu i systém direktivního řízení, který od podřízeného nežádá iniciativou, ale poslušnost. Hlavním kompozičním principem je opakování slov, vět…
Novela
Soukromá vichřice (1966, „laboratorní zpráva ze života hmyzu“) zobrazuje čtyři partnerské dvojice, které svůj stereotyp řeší sexuálními zážitky, ale i když tam je zastihne zevšednění a nuda, zjišťují, že erotika je marným pokusem o plné využití.
Novela
Katapult (1967) – hlavní hrdina inženýr Jošt hledá východisko z nudy v sedmi milostných vztazích (pomocí inzerátu naváže známost se sedmi ženami na trati Ústí nad Labem – Brno, kterou často projíždí na svých služebních cestách. Tak vedle svého normálního rodinného života s ženou Lenkou a dcerou Leničkou žije dalších sedm životů). Jošt brzy poznává, že „sedm svobod je dohromady jedna zostřená samovazba“ (ženy chtějí založit rodinný krb, od kterého toužil uniknout), a chce vrátit k rodině. Náhodná smrt mu v tom zabrání (autor ho nechal zahynout v letadle, jímž spěchal do Ústí zachránit rodinný život).
Následující dva romány
Milenci a vrazi (1969, „magazín ukájení před rokem 2000“)
a Profesionální žena (1971, „román pro každého“), které uzavírají tzv. černou pentalogii (kde autor experimentuje s nejrůznějšími vypravěčskými postupy, také z oblasti kýče – např. Angelika) přinášejí kritiku promarněných životů, obětovaných honbě za majetkem, kariérou a mocí a redukujících lásku jen na sex. Nová „bílá pentalogie“ z let 1974 – 80 odráží pokus o vylíčení hlavního hrdiny.
Zatím čtyři svazky.
Mladý muž a bílá velryba,
Radost až do rána,
Generální zázrak a
Muka obraznosti.
V románu Mladý muž a bílá velryba (1973) obětuje hlavní hrdina život při hledání výrobního řešení, dovede však svým pracovním nadšením strhnout rezignované a vychladlé spolupracovníky.
V následujících pracích se opět objevují problémy neřešitelné, stereotyp, nuda.
Román
Radost až do rána (1975) měšťácké živoření se nabízí jako socialistický životní ideál.
Román
Generální zázrak (1978, „román naděje“) osudy osm postav, které se marně snaží vymknout z životních koloběhů.
Román
Muka obraznosti (1980) autobiografické prvky, mírná ironie proti dřívější sžíravé kritice a nadsázce. Páral se pokusil o žánr science fiction, ne však příliš úspěšně, např.:
román
Pokušení A – ZZ (1982),
Romeo a Julie 2300 (1982),
Válka s mnohozvířetem

BOHUMIL HRABAL

(1914 – 1997) Vůdčí osobnost naší prózy 60. a 1. pol. 70. let, v posledních letech má jeho tvorba výrazně klesající tendence. Narodil se v Brně – Židenicích, rodina se brzy přestěhovala do Nymburka, kde byl Hrabalův otec správcem pivovaru. Práva ukončil Hrabal doktorátem až po osvobození. Během svého života vystřídal různá zaměstnání, a to hned po uzavření vysokých škol v r. 1939 (úředník, skladník, výpravčí, brigádník v ocelárnách, balič starého papíru, kulisák a statista). Tato zaměstnání mu poskytla nepřeberné množství námětů pro L tvorbu. Od r. 1962 je spisovatelem z povolání. Po odmítnutí okupace v r. 1968 dostal zákaz publikovat, mnohá díla vyšla v samizdatu i v zahraničí. Do L se vrátil v pol. 70. let, ale oficiální verze jeho děl byla podřízena cenzuře. Do L vstoupil až na poč. 60. let, ale literární přípravu absolvoval už v duchu poetismu a surrealismu (v r. 1945 byl spoluautorem Manifestu neopoetismu, své verše však knižně nevydal). Tehdy se kolem něj soustředila skupina umělců (50. léta).
Oficiální prvotinami jsou prózy
Perlička na dně (1963) a
Pábitelé (1964).
Už tyto prózy odrazily jeho originální tvůrčí metodu.
Základní téma – lidé na pokraji lidské společnosti, v nich objevuje dobré jádro – „perličku na dně. Hrabalův pohled na čl-a je odideologizován, tito prostí lidé si v jeho prózách vyprávějí zážitky, při nichž přehánějí, baví se vymýšlením a vzpomínáním. Tento svébytný proud řeči nazývá Hrabal „pábením“ (asociativní tok zážitků) a jeho autory „pábiteli“ (= novotvar z povídky Pábitelé). Při vytváření těchto hrdinů Hrabal čerpá ze svých životních zkušeností. základem prózy bez souvislého děje je rozbor, zvláště hospodská rozprávka (vliv Haška a Johna). Používá hovorového jazyka se spoustou slangových výrazů pracuje s metaforou a groteskou, užívá metody kontrastu a koláže, klade vedle sebe krásu a ošklivost, život a smrt, surovost a něhu častým hrdinou je strýc Pepin
Další próza
Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964) je asociativní tok vyprávění zážitků Pepina, má zajímavou formu – je to novela o jedné větě.
Děj novely
Ostře sledované vlaky je umístěn na zapadlou železniční stanici v době okupace. Hlavní postavou je Miloš Hrma, mladý výpravčí, těžce nesoucí svoji sexuální nezkušenost. Má pocit, že je všem pro smích. Své problémy se pokusil vyřešit sebevraždou, ale neúspěšně. Konec jeho komplexům učinil poměr s živelnou Viktorií, která podpořila jeho sebedůvěru. Svůj vzor má Miloš v rázném a veselém výpravčím Hubičkovi, který si nedělá nejmenší trápení ze svých afér. Ten také požádal Miloše, aby mu pomohl s jeho ilegálním úkolem. Miloš nakonec tragický umírá poté, co vhodil bombu do německého vlaku s nákladem střeliva. Jeden voják si ho ale všiml a postřelil ho. Zasáhl mu plíce. V poslední chvíli se Miloš zamýšlí nad každodenností života, kterou proklínal, ale nyní mu bude chybět. Novela byla zfilmována Jiřím Menzlem a získala cenu Oskara.
Ve 2. po. 70. let vychází volná trilogie s autobiografickými rysy o pobytu Hrabalovy rodiny v Nymburce:
novela
Postřižiny (1976)
novela
Krasosmutnění (1979) – hl. postavy: krásná a emancipovaná maminka, podivínský tatínek a nositel překvapivých situací strýc Pepin
novela
Harlekýnovy milióny (1981) – tytéž postavy dožívají v zámeckém domově důchodců
Další práce:
Slavnosti sněženek (1978) – nové postřehy pábitelů, lidí z polabské vesnice, lidí „zasažených krásou a steskem“
Kluby poezie (1981) – próza z raného období 50. let, děj se odehrává v Praze, hlavními postavami – starý pracovník ve sběrně a mladý grafik, dílo vyznívá jako rezignace i trpká chvála života
Příliš hlučná samota (1976, 1989) – ústřední postava: lisovač starého papíru Hanťa
Něžný barbar (1974, po r. 89) – vzpomínková fantazie o příteli a malíři Vladimíru Boudníkovi (skupina kolem Hrabala) Texty z 50. let (většinou samizdat, exil)
Majitelka huti,
Skřivánci na niti,
Poupata
Obsluhoval jsem anglického krále (1975) – příběh malého českého člověka infantilního číšníka, který se zoufale snaží přizpůsobit společenským poměrům bez ohledu na morální hlediska. Situace se mění tak často, že hrdina nakonec rezignuje na možnost stát se platným členem společnosti a uchyluje se na samotu. Číšník Jan Dítě si vezme Němku, je bohatá, Jan kolaboruje, potom je z toho viněn, rehabilitován, dostane zpátky peníze z manželství, postaví si hotel, tím si splní sen, má sen obsluhovat anglického krále, to říkal vrchní v jednom velkém hotelu, komunisti mu vezmou všechen majetek, stěhuje se do pohraničí a tam pracuje jako cestář.
Filmové přepisy děl:
Ostře sledované vlaky
Postřižiny Skřivánci na niti
Slavnosti sněženek

JOSEF NESVADBA

(1926) Původním povolání lékař psychiatr.
Vědecko – fantastická látka je pro něho prostředkem k vyslovení mravních otázek současnosti. Nesvadbova tvorba se dělí do tří tematických okruhů: vědecko – fantastické povídky inspirované poznatky z nejrůznějších vědeckých oborů – chirurgie, moderní biologie…, navázání na světovou literaturu sci-fi (Ray Bradbury) a na domácí tradice (Arbes, Čapek). povídky řešící otázky soudobé společnosti:
futuro– román
Tajná zpráva z Prahy (1978)
povídkový triptych
Řidičský průkaz rodičů (1979) – analýza otázky výchovy a rodinných vztahů
Nesvadba píše také pro film úvodní scénáře s věd. – fan. náměty a směřující ke komice:
Zabil jsem Einsteina, pánové (1969)
Zítra vstanu a opařím se čajem (1977)

MILAN KUNDERA

(1929) Narodil se v Brně v rodině muzikologa L. Kundery, prof. JAMU. Kundera rovněž studoval JAMU, současně studoval filozofii a studium ukončil na FAMU. Tam také později jako docent přednášel světovou literaturu. V roce 1970 byl propuštěn, r. 1975 odjel do Francie, kde přednášel na univerzitě. V listopadu 1979 byl zbaven čsl. stát. občanství. Nyní žije v Paříží, věnuje se literatuře, přednáší na Sorbonně.
Básník, prozaik, dramatik typ odlišný od Škvoreckého, obdiv ke Kafkovi, Vančurovi, Nezvalovi paradoxní žert důraz na erotiku, která umožňuje překonávat existenční samotu Do literatury vstoupil
básn. sb. Člověk zahrada širá (1953),
dobově optimisticky laděná.
Následuje poéma
Poslední máj věnovaná J. Fučíkovi.
Největší ohlas získaly z jeho básnické tvorby
Monology (1957, 1964, 1965), zachycující erotickou lásku moderních lidí, kteří procházejí krizovými vztahy, prázdnotou i odcizením, což jsou problémy všelidské. Po této nejúspěšnější sbírce přestal poezii psát a překvapil dramatem
Majitelé klíčů (1962) s námětem z 2. svět. války. Střídmě zde využil techniky absurdního dramatu. Volněji je pojata hra
Ptákovina (1969), která ve dvou paralelních dějových liniích převádí jednak zmechanizovaný a vyprázdněný život učitelů a žáků a jednak odcizený způsob reakcí neomezeného vládce města. Ideu hry vyjadřuje předsedova – vládcova snoubenka : „A moc je nejsladší, když je úplně nepřiměřená. Když blbec vládne moudrému, slabý silnému, ohavná krásnému…“
Hra Jakub a pán (Pocta Denisu Diderotovi) byla připravována k uvedení v r. 1970, nebyla však už uvedena, teprve po r. 1989. Dnes je Kundera ve světe znám především svým prozaickým dílem. Neobyčejnou popularitu získaly
povídky
Směšné lásky (1963),
Druhý sešit směšných lásek (1965),
Třetí sešit směšných lásek (1968).
S následujícím slavným románem
Žert (1967) mají Směšné lásky společné jak lásku, tak žert. Román nám ukazuje život vysokých škol a národa v době stalinismu. V románě jde vlastně o celou sérii žertů. Začne to nevinným žertem, kterým chce vysokoškolák – komunista Ludvík Jahn rozzlobit svou dívku Markétu, která je zapálenou komunistkou. Ludvík odpoví na dopis z politického školení plný optimistického nadšení pro socialismus zklamán, že v něm není moc o jejich lásce, provokační pohlednicí „Optimismus je opiem lidstva. Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij! Ludvík“ Markéta postrádala smysl pro humor tohoto druhu a předala pohlednici stranickému výboru fakulty. Tam je jeho žert brán jako nepřátelský akt, Ludvík je vyloučen ze strany, z fakulty a odveden k černým jednotkám. Po letech se hrdina vrací k vědecké práci. Naskytne se mu příležitost pomstít se svému někdejšímu kolegovi, který se zasloužil o jeho vyloučení. Svede mu manželku a považuje to za největší žert. Opět odchází k tragickému momentu – manžel nevěru přivítá, protože má jinou. Hrdinův pokus o pomstu ztroskotá stejně absurdně jako absurdní byla kdysi jeho vina. Na konci touží Ludvík po návratu do ztraceného ráje lidových písní, do archaického města, „kde láska je ještě láskou a bolest bolestí“.
Další prózy vydal v zahraničí, převážně v Torontu:
román
Život je jinde (1970 dokončeno, 1973 franc., 1979 čes.) – rozloučení s lyrickým viděním světa. Hrdina – tuctový básník Jaromil skončí jako udavač. Před tím byl obdivovatelem socialistických myšlenek.
román
Valčík na rozloučenou (1971 – 72 dokonč., 1976 franc., 1979 čes.) – intelektuál Jakub, bývalý polit. vězeň, se rozhodl se bezvýchodnosti života za normalizace emigrovat
Kniha smíchu a zapomnění (1979, 1981 čes.) – sedm částí, variace příběhů o devastaci českých lidí doma i v cizině. Esejistické a filozofické pasáže. V centru je problém vymazání důležitých historických událostí z paměti národa. Postavy, 2 dvojce pražský lékař Tomáš a servírka Tereza, emigrují do Švýcarska, Tereza se vrací do Prahy, za ní přijíždí i Tomáš, ale už nepracuje jako lékař, protože kolaboroval, utíkají na venkov před STB a tam sou obětmi náhodné auto nehody, další dvojce je bývalá milenka Tomáše Sabina a její partner je švýcarský levicový novinář Franz, Sabina není schopna trvalého vztahu odjíždí do Francie a USA, Franz umírá v akci solidarity s Kambodžou, jako oběť loupežného přepadení.
román
Nesnesitelná lehkost bytí (1985)
román
Nesmrtelnost (1990 franc.) – poslední vydané dílo, zachycuje existenciální situaci člověka v 80. let 20. století. Jde o příběh dvou sester (Agnes a Laura) a jejich partnerů. Nacházíme zde variace na téma času, smrti, nesmrtelnosti v životě osobním i v historii. Toto dílo zaujalo významné místo ve světovém postmoderním románu

LUDVÍK VACULÍK

(1926) Narodil se na Valašsku, spoluvytvořil filozofii českého disidentu, stal se jedním z duchovních vůdců listopadu 1989.
pracoval u Bati ve Zlíně, pak vystudoval žurnalistiku, působil jako vychovatel, novinář a redaktor.
Po r. 1989 spisovatel z povolání. Proslulý se stal textem 2 000 slov, který otiskl v červnu 1968 v Literárních novinách. V 70. letech zorganizoval tzv. Edici Petlice, kde od poč. 70. let vycházela díla autorů, jež nemohla vyjít oficiálně. Ve své prvotině
– povídce
Rušný dům – kritizuje šablonovitou výchovu mládeže. Pozornost však upoutal až
román
Sekyra (1965). Námětem je hrdinův (Vaculíkův) vztah k otci a jeho dílu. Román začíná příjezdem hrdiny – redaktora k bratrovi na valašskou vesnici, neboť cítí po otcově smrti potřebu zamyslet se nad životem, co od něho převzal a co od něho převzít nechce. Vypravěčem otec je zde představen ve třech fázích života. Především tak, jak utkvěl ve vzpomínkách z dětství, tehdy mu byl otec skutečnou oporou a zdrojem obdivu. Dále se otec vypravěčem rýsuje ve vzpomínkách jako komunistický funkcionář po únoru 1948, je přesvědčen o správnosti cesty a syn je na něho hrdý, když se první vzdal louky, kterou dostal při pozemkové reformě a vlastní prací zvelebil. Později se vztahy mezi nimi narušují, v procesu kolektivizace otec se v plnění funkcionářských úkolů dostává do rozporu se svou osobitostí ve jménu myšlenky, které chce sloužit. Mění se jeho vztah k lidem – stávají se mu prostředkem k dosažení politických cílů. Začíná se odcizovat i vlastní rodině, dostává se do rozporu se světem, s nímž kdysi srostl. Výsledkem je rozvoj osobnosti, jímž jsou poznamenána poslední léta jeho života. Po smrti manželky odešel do pohraničí a tam se znovu oženil. Syn mu odmítl jít za svědka a napsal mu dopis, kterým se s ním rozešel. Otec četl dopis již na smrtelné posteli. Syn to nyní cítí jako tragické nedorozumění. Uvědomí se však, že cestou svého otce nemůže jít. Nechce sloužit velké nadosobní věci za cenu ztráty vlastní osobnosti. Jako k hlubině bezpečnosti se obrací k rodnému kraji a jeho lidem, a to ho naplňuje pocitem řádu, i když si uvědomuje, že tento řád je narušován náporem civilizace.
Forma:
Autor pracuje se skutečným životním materiálem a používá publicistické prvky. Epický příběh v románu není zjevný, čtenář si ho musí sestavovat sám z množství vzpomínek a úvah, které nejsou chronologicky uspořádány. Osobitá je i práce s časem – prolínají se události současné s minulými, někdy v těže větě, např. „Čeká nás mnoho úkolů, řekl, a umřela maminka“. Po jazykové stránce je jazyk proložen četnými prvky valašského nářečí.
V 70. letech publikuje v zahraničí laděný kafkovsky román
Morčata.
V 80. letech experimentální prózu
Český snář, nejlepší dílo, vlastním dějem románu je příběh spisovatele zápasícího s tajnou policií. Spisovatel a jeho přátelé navzdory deformačním tlakům usilují zůstat sami sebou, chtějí si uhájit svou lidskou identitu. Forma románu je deníková – jde o záznam jednoho roku ve Vaculíkově životě, styl románu je fejetonistický.

Pavel Kohout

(1928) Narozen v Praze, filozofická fakulta, působil jako novinář a v 50. letech obhajoval budování socialismu. V roce 1968 se postavil na stranu reformistů za normalizace nesměl publikovat byl šikanován STB, podepsal Chartu 77. V roce 78 odjel do Rakouska, byl mu znemožněn návrat, tak tam zůstal
sbírka
Čas lásky a boje – o radostném budování socialismu kritik socialismu:
drama
Zářijové noci – o povrchnosti politické práce v armádě
Taková láska – zinscenovaný soudní proces o sebevraždě studentky
hra
August, August, august –hra z cirkusového prostředí
román
Katyně – Zachycuje období 72-78, hlavní postava je mladá pohledná Lízinka, která se nedostala na gympl, tak jde se vyučit katyní na učiliště popravních věd, milostný trojúhelník, spolužák zabije druhého na výbornou, ještě ho mučil, ohodnocen učitelem, prásknul ho jeden spolužák, který nebil zrovna hezký a tak si svůj handicap nahrazoval tímto. Katině narážka na popravu polských důstojníků, ruskými vojáky na začátku 2. sv. války.
román
Z deníku kontrarevolucionáře – konfrontace ruských vojáků v roce 1945 a 68
román
Hodina tance a lásky – děj umístěn do terezínské pevnosti, konfrontace nacistické a stalinistické totality
hry
Atest,
Marast – absurdní aktovky, od V. Hala vypůjčena postava spisovatela Vaňka
román
Kde je zakopán pes – autobiografická próza, forma deníkového zápisu, normalizace STB je sledován, týrán vystěhován z bytu, historické postavy třeba Václav Havel.

JAN TREFULKA

(1929) Předseda obce moravskoslezských spisovatelů, sudoval v Praze literární vědu a estetiku, pracoval jako traktorista, později v redakcích, od r. 1963 v Hostu do domu. Po zrušení časopisu manuálně pracoval. Po listopadu 1989 se vrací do literatury. Vstoupil do L r. 1962
novelou
Pršelo jim štěstí o mládeži v době stalinismu.
Následovaly prózy
Třiatřicet stříbrných křepelek (1964, novela) – příběh manželské nevěry
detektivně laděné
Nálezy pana Minuse (1966) Po r. 1968 nesmí Trefulka publikovat, některá díla vyšla v samizdatu nebo v exilu:
román
O bláznech jen dobré (1973, 1978) – líčí život dobromyslného podivína z jihomoravského města (maloměsta) – je jím Cyril Duša, který je důchodce. Zdá se mu, že je smrtelně nemocen a chce ještě před smrtí uskutečnit svobodný život. Opustí rodinu a najde si mladou ženu, nakonec se vrací zmoudřelý k ženě a synovi. Příběh je ironický a humorný, je oslavou lidí, kteří navzdory všemu usilují o prohloubení vlastní osobnosti.
Další práce:
Zločin pozdvižení (1976, 1979, 1978 Index, 1991) – potlačení lidové vzpoury v r. 1920 rosicko – oslavanská stávka II rok 1968
román
Svedený a opuštěný (1983, 1988) – příběh katolického bohoslovce, vyloučeného po r. 1948 ze studií – paralela s lidmi po r. 1968, kteří byli vyloučeni ze strany a propuštěni ze zaměstnání.

Josef Škvorecký

(1924) prozaik, nakladatel jeho téměř celé dílo nese autobiografické rysy
Román
Zbabělci zachycuje osm květnových dnů v roce 1945 v Kostelci (pomyslné rodiště Náchod) a hlavní dějová linie se točí kolem bývalého studenta gymnázia Dannyho Smiřického (autobiografická postava), který je rovněž vypravěčem příběhu. Na první pohled se jeví jako povrchní a cynický mladík, ve skutečnosti je velmi citlivý a vnímavý. Na konci druhé světové války pracuje v kostelecké továrně a ve volném čase hraje jako saxofonista se svou jazzovou kapelou v hospůdce Port Artur. Danny je normální chlapec, zajímá se o jazzovou hudbu, dobývá dívčí srdce, chvílemi zaujímá frajerské pózy, má smysl pro humor. Danny se snaží získat Irenu, která však dává přednost jinému. Aby na sebe Danny upozornil, staví se drze proti německému důstojníkovi a nechává se zatknout. Podílí se na zničení německého tanku a je svědkem vražd, které Němci páchají v pivovaru. Na revoluci, kterou dělají jejich otcové, se dívají mladí rezervovaně, nakonec jsou však sami vtaženi. Tento poslední válečný týden končí příchodem sovětské armády a loučením s Angličany. Autorovi nešlo o historickou přesnost a objektivitu. Chtěl na Dannyho postavě zachytit atmosféru posledních válečných dnů tak, jak ji prožívala tzv. zlatá mládež. Autentičnost románu podtrhuje i jeho jazyk – hovorová čeština a „páskovský“ slang. V době svého vzniku vyvolal tento román s nekonvenčním pohledem na válku obrovské diskuse a přestože vznikl už v roce 1949, vytištěn byl až v r. 1958. Brzy poté byl však stažen z prodeje jako ideově závadný.
Danny Smiřický byl jednou z postav v
Tankovém praporu,
Prima sezóně,
Příběhu inženýra lidských duší.
V souboru sedmi novel
Sedmiramenný svícen vypráví autor příběhy Židů za války.

Ota Pavel

(1930 – 1973) prozaik a novinář, tvůrce moderní sportovní reportáže, autor povídek s židovskou tematikou vl. jménem Ota Popper jeho dílo je silně autobiografické; inspirací byl otec Leo, obchodní cestující, pábitel v hrabalovském slova smyslu, renesanční člověk, a příroda kolem Berounky, Buštěhrad a lesní zákoutí těchto krajů
Napsal dva povídkové soubory:
Smrt krásných srnců a
Jak jsem potkal ryby (později vyšlo v souboru Zlatí úhoři).
Povídková kniha
Smrt krásných srnců je vzpomínková autobiografická próza, která vznikla na konci autorova života. V několika povídkách se vrací do šťastného dětství, které bylo krutě narušeno okupací. Poeticky, s jemným humorem líčí svůj obdiv k tatínkovi, který si v každé situaci věděl rady a nikdy neztrácel naději, s něhou vzpomíná na maminku. Z celé knihy je patrný autorův silný vztah k přírodě, rybaření, sportu a rodné zemi. Nezanedbatelnou postavou je i strejda Prošek, který vlastnil vlčáka Holana, člověk naprosto srostlý s přírodou, král pytláků. Tatínek byl vynikajícím obchodníkem, pracoval u švédské firmy Elektrolux – prodával vysavače a ledničky. Když přišla okupace, rodina se rázem stala nežádoucí, protože tatínek byl Žid. Přišli téměř o celý majetek. Starší bratři Hugo a Jiří museli odejít do koncentračních táborů, stejný osud později postihl i otce.
Z nejznámějších povídek:
Smrt krásných srnců – Před odchodem synů do koncentračního tábora se tatínek rozhodl, že jim ještě musí opatřit pořádný kus masa. Odjel k strejdovi Proškovi nalovit ryby. Ty však nebraly, a proto za pomoci vlčáka Holana ulovil obrovského srnce.
Kapři pro wehrmacht – Hned na počátku okupace sebrali tatínkovi buštěhradský rybník. Než odjel do koncentračního tábora (o Vánocích), vylovil v noci všechny kapry. Příští rok přijeli s velkou slávou vylovit rybník němečtí vojáci. Nikdo nedovedl vysvětlit, že je prázdný. Autor vypravuje živým, často hovorovým jazykem, využívá lidové slovesnosti, slova i věty znějí poeticky.

VLADIMÍR NEFF

(1909 – 1983) Se ve své historické próze nepodřídil schematičnosti 50. let. Do L vstoupil v polovině 30. let. Žánr hist. románu u něho převládl v poválečných letech.
Román
Srpnovští páni (1953) – vymyká se z dobové produkce, navázal spíše na vančurovský styl vyprávění, zobrazil ekonomické a politické proměny konce 13. a poč. 14. století na osudech vymyšlených postav. Románová pentalogie:
Sňatky z rozumu (1957)
Císařské fialky (1958)
Zlá krev (1959)
Veselá vdova (1961)
Královský vozataj (1963) => nejpopulárnější Neffovo dílo o vzestupu a pádu měšťanských rodů Bornů a Nedobylů, zachycující takřka stoleté období vývoje české společnosti od konce 50. let minulého století až do r.1945. Většina událostí i postav má své autentické předlohy.
Románová trilogie:
Královny nemají nohy (1973)
Prsten Borjnů (1975)
Krásná čarodějka (1980) o příhodách Petra Kukaně z Kukaně, konec 16. a začátek 17. století. Není to historická próza v pravém slova smyslu.

BOHUMIL ŘÍHA

v románu Doktor Meluzín (1973) – hl. hrdinou je primář pražské nemocnice, který odchází do vesnického střediska, aby zapomněl na ženu, která ho opustila, a aby uskutečnil své dávné přání žít na venkově a pomáhat lidem, kteří ho potřebují. Jde o tradiční příběh se souvislým dějem a dobrým koncem, ovšem za cenu zjednodušení životní problematiky.

KAREL PECKA

(1928)
román
Motáky nezvěstnému (Toronto 1980, Brno 1990) s náměty z prostředí koncentračních táborů pro vězně v 50. letech. Pecka využívá osobní zkušenosti z jedenáctiletého vězení

Michal Viewegh

31.3.1962 rozvedený, má jedno dítě Po dvou létech studií na VŠE přešel na FF UK, kde vystudoval obor český jazyk a pedagogika. V letech 89 – 93 působil jako učitel na ZŠ v Praze – Zbraslavi, od r. 93 do r. 95 byl redaktorem nakl. Český spisovatel. V současnosti je spisovatelem na „volné noze“.
Je autorem knih
Názory na vraždu (90),
Báječná léta pod psa (92),
Nápady laskavého čtenáře (93),
Výchova dívek v Čechách (94),
Účastníci zájezdu (96),
Zapisovatelé otcovské lásky (98) a
Povídky o manželství a sexu (99)
Báječná léta s Klausem (02),
Nové nápady laskavého čtenáře.
Za svoji lit. činnost získal r. 93 cenu J. Ortena. Jeho velkým lit.vzorem byli v dětství Šimek a Grossman, v pubertě psal Viewehg poezii. Nyní bydlí v Praze v domě, který byl jeho rodině vrácen v restitucii, přestože by v budoucnu chtěl mít svůj vlastní dům někde u Sázavy, u níž vyrostl. Chodí do posilovny, rád lyžuje. Nemá auto ani mobilní telefon.
Dílo:
novela
Názory na vraždu (1990): námět ze školského prostředí, situace ze života na malém městě
román
Báječná léta pod psa (1992): autor zachycuje totalitní období u nás, atmosféru 60. let přes tzv. normalizaci až po pád komunismu. Příběh začíná Kvidovým neobvyklým narozením – přišel na svět na jevišti Divadla Na Vinohradech. Vyrůstal pak v otylého, ale velmi zvídavého a inteligentního chlapce. Poklidný život změnil rok 1968. Kvidův otec, inženýr chemie, musel opustit své místo v Praze a odstěhoval se s rodinou do malého městečka Sázavy, kde přijal podřadnou práci ve zdejších sklárnách. Dokud se nezačal politicky angažovat, bydlel se svou rodinou (narodil se ještě syn Paco) dva roky na prosklené terase jedné vily. Pak začal studovat VUML a jeho kariéra rostla. Přestěhovali se do prostorného domu se zahradou, začal jezdit do zahraničí. Pak následoval po setkání s Pavlem Kohoutem opět pád a skončil jako podnikový vrátný. Zanevřel na svět, pobýval ve své dílně, dokonce si vyrobil rakev. V té době studoval už Kvido na VŠ ekonomii a hluboce prožíval sexuální nezdary, ale i úspěchy s Jaruškou, kterou miloval od útlého dětství. Otcův psychický stav se horšil, nepomohl ani Kvidův sňatek s Jaruškou a narození jejich dcerušky. Zvrat přinesl až rok 1989. Otec začal pracovat u zahraničního obchodu, jeho sebevědomí se vrátilo. Novou ránou utržil pozitivními lustracemi. Stal se cenovým referentem. Vedle otcova osudu sledujeme mnoho dalších epizod: matčiny dojemné snahy udržet rodinu „nad vodou“, chvíle s dědečkem Jiřím a babičkou Líbou, náruživou cestovatelkou, hašteření dědečka Josefa a babičky Věry, svérázný životní styl Paca (vyznavač volné přírody, tramp, …), vynucené zakoupení malého vlčáka (matka měla hrůzu ze psů) od stranického funkcionáře atd. Zvláštní místo zaujímá Kvido svými komentáři k jednotlivým událostem (narození bratra, otcova angažovanost ve fotbalovém klubu, Kvidův odchod z VŠ a přijetí místa vrátného ve sklárnách…), prvními spisovatelskými pokusy a rozhovory s nakladatelem atd. Doba se změnila a Kvido odevzdává do nakladatelství rukopis románu Báječná léta pod psa.
román
Výchova dívek v Čechách (1994): vychází ze skutečných událostí, které se odehrály v autorově životě počátkem 90. let. Vypráví o životní tragédii dvacetileté dívky Beáty, zároveň však podává humorný až groteskní obraz poměrů v českém školství. Neméně významná je i sonda do osobního života a pocitů hlavního hrdiny a do myšlení podnikatele, jenž se domnívá, že za peníze lze koupit vše. Dílem prostupují citáty různých osobností (politiků, spisovatelů …) a úryvky z novin. Do textu jsou včleněny i dvě samostatné povídky (Beátina Táta a já, autorova Intelektuálka). Viewegh učil několik let na základní škole a z finančních důvodů přijal nabídku bohatého zbraslavského podnikatele Krále na „doučování“ jeho starší dcery Beáty. Požadoval jakýsi kurz tvůrčího psaní, který by dceři pomohl v jejích literárních začátcích. Práce s Beátou nebyla snadná. Při prvních lekcích nepromluvila ani slovo, později chrlila pouze vulgární urážky. Zanedlouho se pravá příčina jejího chování objasnila.Nešťastná láska. Viewegh vedl nekonečné monology o smyslu života, o literatuře, psaní. Postupem času přece jen bariéru mlčení prolomil. Stal se dívce kamarádem, společníkem při nákupech atd. Přátelský vztah ale brzy přerostl v lásku. Cítil odpovědnost vůči své ženě a dceři, šílel však touhou po Beátě. Aby mohli být více spolu, přijala Beáta místo učitelky na zbraslavské škole. Zde poznala lektora angličtiny a vztah s Vieweghem ukončila. Nadchla se pro vše americké, ale přišlo opět zklamání. Steve se po Vánocích ze Států nevrátil. Viewegh přijal místo redaktora v nakladatelství Český spisovatel a Beáta se mu na nějaký čas ztratila z očí. Znovu ji zahlédl při akci ekologického hnutí Duha. Ani v této činnosti nenalezla smysl života. Začala koketovat s náboženskými sektami. Seznámila se s mormony, stoupenci hnutí Hare Krišna, nakonec zakotvila u jehovistů. Její neustálé deprese ji nakonec vehnaly do náruči smrti, spáchala sebevraždu. V rychlosti 180 km za hodinu najela do betonového přemostění silnice. Po návratu z Dánska čekalo Viewegha ve schránce smuteční oznámení. Vedle ústřední dějové linie líčí autor s úsměvným nadhledem atmosféru školy, výchovné koncerty, zkostnatělé , ale i moderní způsoby vyučování, někdy příliš uvolněné chování dětí atd. K daným situacím vtipně přikládá citáty významných politiků.
Nápady laskavého čtenáře (1993): parodie na díla několika domávích i zahraničních spisovatelů
román
Účastníci zájedu (1996): pokus o humoristický román román
Zapisovatelé otcovský lásky (1998): Viewegh, rozvedený, šestatřicetiletý otec dospívající dcery, probírá vztahy rozvedených otců k dospívajícím dcerám. V centru dění je sedm postav: otec – voják z povolání, dříve komunista, nyní adept vstupu do NATO, matka – učitelka, jejich syn- deviantní zapisovatel všeho, co kolem sebe vidí, ve všem normální dcera Renáta, dále Američanka Cindy žijící v Praze, s níž rozvedený otec chodí, a Renátin partner M., který je rovněž rozvedený a potýká se s výchovou dcery, typické nevycválané puberťačky, jíž se tu říká Malá. Z dalších figur procházejících románem stojí za zmínku vzdělaný a těžkými antikomunistickými řečmi vybavený, lidsky naprosto nesnesitelný fotograf Viktor, někdejší známost dcery Renáty. Román zabírá skoro třicet let, rozložen je do stručných kapitol. Prolíná tu pocit otcovské nejistoty, stesku a lítosti z toho, jak se jim dcery vzdalují. Kompozici románu vytváří vyprávění tří vypravěčů, z nichž každý se vyjadřuje sobě vlastním způsobem: ujetý syn-zapisovatel nespisovně a vulgárně, zkrouhlý otec-lampasák spořádaně, úřednicky a plaše, normální Renáta obyčejně a uvolněně.

Radek John

(1954) ženatý s herečkou Zlatou Adamovskou, má dvě děti Vystudoval FAMU, od r. 80 do 93 byl redaktorem Mladého světa. V 80. letech byl také scénáristou Film. studia Barrandov a spolupracoval s televizí. R. 89 byl na studijním pobytu v USA. R. 95 se stal absolutním vítězem ankety Týtý o nejpopulárnější tvář obrazovky, r. 96,97 a 98 zvítězil jako moderátor publicistického pořadu Na vlastní oči. R. J. je však rovněž šéfredaktorem redakce publicistiky TV Nova – odpovídá za 6 pořadů – Na vlastní oči, Občanské judo, Tabu, Peříčko, Kotel a Áčko.
Je autorem knih
Džínový svět – o mladé generaci 70 – 80 let,
Memento – o narkomanovy, který studoval gymnázium, ale nedokončil ho, podlehl drogám, nekončí dobře (přeloženo do 10 jazyků),
Drogy (s dr. Preslerem) aj.,
autorem scénářů filmů
Jen si tak trochu písknout,
Sněženky a machři,
Tankový prapor ,
Bonny a klid – o veksláctví aj. Bydlí v Dejvicích a každé ráno prý cvičí Pět Tibeťanů. Je spoluzakladateletem Dlouhého stolu přátel vína. KAKY™copyright