Sloh

1.VYPRAVOVÁNÍ

-útvar slohového postupu vyprávěcího
-v běžných hovorech
-prosté vypravování událostí,vlastních zážitků,zážitků jiných osob.
-v umělecké literatuře
-základ epických děl,pověstí,pohádek,povídek,novel a románů
-v publicistice
-fejeton,reportáž,črta
-v odborných pracích,zvl.s historickou tématikou nebo životopis významné osobnosti
Podstata vypravování
-děj,příběh,vystižený tak,aby si ho čtenář mohl představit
-děj v průběhu,logické souvislosti nebo časové posloupnosti,událost skutečná,nebo vymyšlená
-důležitost zápletky
-dějový popis(bez zápletky např..o návštěvě Prahy)
-jedinečná událost
-vztahy časové a příčinnostní
-požadavek názornosti a živosti vypravování,zajímavost tématu a napětí.
Kompozice
-vedle postupu vyprávěcího i popisný,charakterizační,úvahový i informační.
Návrh osnovy:
1.Úvod(expozice)-vystižení prostředí,seznámení s postavami,naznačena základní situace.
2.Vlastní vypravování-zápletka,stupňování a růst napětí,kolize,konflikt,vyvrcholení a jeho rozuzlení.
3.Závěr-zobecnění nebo vyvození poučení.

2. STYL ODBORNÝ

– vyskytuje se v odborných publikacích, časopisech a učebnicích
-styl věcné komunikace dělí se podle stupňů odbornosti a podle adresáta na:
vědecký
– podává výsledky vědeckých výzkumů prakticky odborný
– poznatky spjaté s praktickou činností v určitém oboru populárně naučný
– beletristická forma,
texty slouží k popularizaci vědeckého poznání požadavky: věcná správnost, objektivnost a přehlednost sdělení odborných poznatků (vědecké publikace, odborné knihy)
spisovný jazyk (výrazy stylově neutrální až knižní,
promyšlený výběr slov, logická přesnost slohové útvary (výkladové a úvahové – buď psané, monologické – např. výklad a studie; nebo mluvené, situační
– např. přednáška a popisné – zvlášť psané, monologické – např. odborný popis, referát, charakteristika)
Slovní zásoba odborného stylu:
Jednoslovná pojmenování
a) speciální – jen v odborných projevech; v jednom oboru mají jediný význam (např. vodík, pasparta, katalyzátor, neuron, zdvih)
b) v ustáleném významu – i mimo odborný styl; v různých oborech vždy ustálený význam (např. kohoutek, kostra, náprava, ventil, spojka, svíčka)
Víceslovná pojmenování (= terminologická sousloví)
a) spojení substantiva se shodným přívlastkem – postavení shodného přívlastku je možné i za jménem – zvl. v chemické a botanické terminologii; (např. podstatné jméno, chemická reakce, prvosenka jarní)
b) spojení se slovesem (např. učinit prohlášení, připsat na vrub)
shrnující názvy (např. dopravní prostředky, psací potřeby)
diferencující výrazy (např. vražda – zabití, kruh – kružnice, tablety – prášky – pilulky – dražé)
Termíny = odborné názvy; slova bez citového zabarvení; mohou být slova  přejatá – např. laser  domácí – např. ponorka, kyvadlo, blizna

3.Vývoj současné češtiny 11.-12.století

-První česká věta v zakládací listině litoměřické kapituly (1057)
– primitivní pravopis.Bohemika,
glosy = Kosmova Kronika
1.Pravopis primitivní: (jedna podobná hláska i pro jiné hlásky) vychází z latiny
– problémy se záznamem specifických českých hlásek
2.Pravopis spřežkový: (kombinace hlásek – měkkost) – užívá dvou i více lat. hlásek pro záznam jednoho čs.písmene – ojedinělý výskyt čs. Text 14. století – rozvoj češtiny, která se šíří mezi šlechtu a měšťanstvo mistr Klaret – slovníkářství Dalimilova kronika, Hradecký rukopis, Mastičkář Tomáš Štítný ze Štítného- Nejdokonalejší jazyk mistr Klaret – slovníkářství 15. století
3.pravopis diakritický-(háčky a čárky – dříve tečky – nabodeníčka)
-Jan Hus
– husitství
– rozšíření češtiny do všech sfér života
16. – poč. 17. století – humanismus
– vynález knihtisku (J. Gutenberg)
– rozvoj sl. zásoby
– přejímání slov, vznik dlouhých souvětí Jan Blahoslav
– Gramatika česká Daniel Adam z Veleslavína
-slovníky Jan Amos Komenský Bible kralovská

4.pravopis bratrský- (místo tečky háček)

– oficiální jazyk až do NO 17. – 18. století
– pobělohorská doba

Václav Jan Rosa

NO = zpomalení vývoje jazyka, česky mluví nejnižší vrstvy.Uplatňuje se němčina latina NO-1781-zrušení nevolnictví,snaha obnovit spis.češtinu konec 18. století a 1. polovina 19. století – národní obrození
Václav Matěj Kramerius
František Martin Pelcl
Bohuslav Balbín
– Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště českého
Josef Dobrovský
– Podrobná mluvnice jazyka českého
Josef Jungmann
– slovníkářství,česko – německý slovník
Václav Thám,
A. J. Puchmajer,
František Palacký,
K. H. Mácha
František Palacký – obohatil skladbu a slohovou stránku jazyka 1. polovina 19. století do spisovné češtiny proniká hovorová čeština
– Němcová,
Havlíček

– Jan Gebauer

– jazykovědec,autor 1.pravidel českého pravopisu
– státní jazyk
– němčina
– úkoly:
vypracovat vědeckou terminologii, kultivovat úř. Češtinu
konec 20.let 20.století formuje se skupina Pražský lingvistický kroužek
– zdůrazňuje různé fce jazyka
– I.Olbracht současnost
-Havránek,
Jedlička,
Grepl…..

5.Jazyk spisovný a útvary nespisovné 

Spisovná sl. zásoba:
– slohově nezabarvená
– slohově zabarvená
1) hovorová: v neof. mluvených nebo psaných projevech
2) knižní: při slavnostních mluv. nebo psaných projevech v odb. literatuře
3) básnická: – poetismy – vznik v bás. školách májovců, lumírovců – neobvyklé složeniny – obměna slovních podob
4) odborná: vědecké, technické pojmy Nářečí: – v různých oblastech různá – zejména na venkově – chodské, valašské, hanácké – postupně se rozdíly stírají – nadnárodní útvary = interdialekty
Nespisovná sl. zásoba:
1) slova z obecné češtiny – soukromé, neof. projevy
2) nářeční
3) profesionální
4) argotická – projevy lidí na okraji spol.
Vývojové tendence:
determinace
– spis. jazyk mezi široké vrstvy
determinologizace
-(přechod do oblasti méně odborné i neodborné)
intelektualizace
-(vliv vědeckotech.rozvoje-jmenné tvary,předložkové obraty) integrace-(stírání nářečních rozdílů)
kodifikace
– (zpracování jazyk.normy, vystihuje normu, slouží k poučení uživatele, podporuje vývoj.tendence)

6.PUBLICISTICKÝ STYL

-Obsahuje:komentář,úvodník,interwiev,glosu,recenzi,kritiku,polemiku,debatu.
-přináší nejen informace,ale také analýzu,hodnocení autora.
-je nutné dodržovat spisovný jazyk a jazykovou kultivovanost.
-styl věcné komunikace požadavky: aktuálnost, pravdivost, všeobecná přístupnost a srozumitelnost (psaná publicistika–např. denní tisk a mluvená publicistika –např. řečnické projevy)
1)Komentář -nejvíce se blíží správě,ale doplňuje ji o osobní hodnocení a pečlivě zdůvodněné závěry.
-je nutná dobrá znalost oboru a pečlivá práce s informačními zdroji.
-pod komentář se uvádí jméno autora.
2)Úvodník -obsahuje zásadní stanovisko k aktuálnímu problému na rozdíl od komentáře bývá méně osobní. -je to jakési programové prohlášení celé redakce.
-vychází z obecně známých událostí,ty vysvětluje a zasazuje do širokých souvislostí.
-v současnosti ho nahrazují
SLOUPKY.( jsou umístěny i mimo první stránku novin).
3)Interwiev -je to písemně zpracované sdělení formou rozhovoru.
-zásady:stručné otázky,vtipné odpovědi,návaznost,zajímavost,věcný jazyk.
-kompozice-
a)seznámení s dotazovanou osobou
b)otázky a odpovědi(doslovné znění odpovědí)
c)shrnutí rozloučení
4)Glosa -je to poznámka na okraj,která se vyjadřuje k určité otázce,její řešení však pouze naznačuje.
-neotřelým a často vtipným způsobem zdůrazňuje názor svého autora.
-stylizační prostředky:Ironie,sargasmus.
5)Recenze
-hodnotí nově vydané vědecké,nebo umělecké dílo,spíše než kritický má informativní charakter.
6)Kritika
-zaměřuje se na společensky závazné jevy
-vytýká nedostatky a poukazuje na klady,využívá analýzy
-postupuje od kritizovaného jevu ke konkrétním dílčím jevům a vyvozuje obecné závěry
-Návrh osnovy:
1)Úvod-seznámení s kritizovaným jevem
2)Stať-
a)Klady
b)Zápory a nedostatky
c)Příčiny a jejich rozbor
3)Závěr
-shrnutí,jazykové prostředky
-jazykové prostředky
-hodnotící a citově zabarvená slova,přací a zvolací věty,řečnické otázky,kontrast,ironie,sargasmus,snaha o objektivitu
.

7)Polemika a Debata

-názorový spor, polemika bývá útočnější,vyhrocenější.
Účelem bývá získat čtenáře nebo posluchače pro určité stanovisko(tvrzení)
.argumentovat v jeho prospěch nebo proti němu.
Debata obvykle vyústí v jistý společenský závěr,účelem polemiky je spíš vyjasnit protikladná stanoviska a příčinu rozdílů mezi nimi.
7.UMĚLECKÝ STYL umělecké projevy mají esteticky sdělnou funkci (předávají fakta, děje, myšlenky, prožitky a pocity způsobem, který má v příjemci vyvolat intenzivní estetický zážitek) umělecký styl je proměnlivý, dynamicky se rozvíjí (bohatství námětů a forem jejich zpracování) umělecké projevy mají psanou formu;
sekundárně i mluvenou (jsou dialogické i monologické, veřejné) výsledek je silně ovlivněn osobností autora a estetickou funkcí projevu umělecký projev je protikladem přesnosti (významová mnohoznačnost) autor pracuje s významovými posuny, symboly, alegorií a čtenář odhaluje i ty významy, které jsou v podtextu jazyk má v umělecké literatuře zvláštní postavení:
-základem bývá zpravidla text (jazyk)
spisovný
-někteří autoři užívají i útvary z jiných vrstev národního jazyka,
jako:
 nářečí
 obecná čeština
 slang
prostředky využívané uměleckým stylem jsou stejně bohaté, jako je složité žánrové rozvrstvení uměleckých textů jiných prostředků využije třeba básník (např. rytmizovaná řeč, obraznost) a jiných dramatik (forma dialogu, hlasová stránka přednesu, gestikulace, užití běžně mluvené řeči, atd.) projevy uměleckého stylu pomáhají vytvářet slova s nižší nebo nejnižší frekvencí(údajně až v 90-ti %), a to:
1) pojmenování nespisovná (nářeční, profesní, slangové)
2) pojmenování citově zabarvená (expresivní, emocionální), dobově zabarvená (archaismy a historismy), knižní a cizí
3) pojmenování obrazná, nepřímá a metaforická (přenesená)
Slohové útvary uměleckého stylu: poezie
– lyrika a epika próza
– povídka, novela, román drama
– činohra, tragédie, komedie

8.ÚVAHA A FEJETON ÚVAHA

Autor se zamýšlí na základě získaných poznatků nad problémem, aby dospěli k obecnějšímu závěru.
Druhy:
historická,
filozofická,
citově podbarvená
Témata:
různorodost,
aktuální jevy,
obecné otázky.
Kompozice:
logická stavba:
od zkušenosti,
prožitků k jejich hodnocení,
obecným závěrům,
nebo od obecného ke konkrétnímu,
nebo od obecného přes konkrétní příklady k obecnému. východisko
– zkušenosti, obecné poznatky, subjektivita autora
– zamyšlení, přemýšlení, konkrétní příklady; nebezpečí předčasné generalizace!!!
závěr
– zásady,
obecné závěry.
Návrh osnovy:
I. Úvod
– cíl úvahy.
II. Vlastní úvaha: přemýšlení, uvažování, hodnocení; dílčí myšlenky a shrnutí – pozor na předčasnou generalizaci!!!
– čím je úvaha hlubší, tím je kvalitnější!!!
III.Závěr: zdůraznění, shrnutí, vyvození základní myšlenky úvahy.

JAZYK ÚVAHY:
výrazy širokého významu (vztah, cíl, východisko, prostředek, činitel, podmínka); hodnotící výrazy
– adjektiva (vynikající, prostý), substantiva (úspěch, nespokojenost), adverbia (velmi, výborné, zcela); výrazy emocionální, metafory, jazyková pestrost nejen sdělení úvahové, ale i fakta, z nichž se vychází: pasáže informační popisné, výkladové
– úvahové
SYNTAX: spojování otázek, otázek a odpovědí,řečnické otázky, věty zvolací, žádací; logická návaznost vět FEJETON -je to lehké a vtipné slohem napsané zamyšlení nad aktuálním tématem.
-Autor používá svůj originální pohled na věc a ironii.
-Dříve byl fejeton pravidelnou součástí denního tisku a rozhlasových pořadů,v současné době se s ním setkáváme spíše v sobotních přílohách novin a časopisů.
-Protože fejetony vyjadřují obraz doby,bývají často přetiskovány v knižních souborech.
Významní autoři:
Jan Neruda,
Karel Čapek,
Rudolf Těshnohlídek
Karel Kync
Rudolf Křesťan

9.Popis a charakteristika

1)Popis: -slohový útvar, ve kterém popisujeme tvory, věci, různé činnosti a přírodní děje
-úkolem popisu je vystihnout jednotlivé části popisovaného objektu, jejich vlastnosti a vzájemné vztahy.
Druhy popisu:
– statický
– dynamický
– popis prac. postupu
Popis je:
– prostý
– odborný
– umělecký (subjektivně zabarven)
Jazyk popisu:
a)slovník
– snaha o přiléhavost a názornost
– substantiva, adjektiva, příslovce místa a času, slovesa bez dějového významu.
b) větná stavba
– snaha o stručnost a hutnost
– několikanásobné větné členy
– přednost mají větné členy před vedlejšími větami
Kompozice popisu:
– je určena cílem popisu
– má být věcně účelná a přehledná
– může být použito i formu výčtu
2)Charakteristika útvar slohového postupu charakterizačního charakteristika osob duševní vlastnosti
– povahové rysy, schopnosti, zájmy přímá charakteristika
– vlastnosti se vyjadřují přímo nepřímá charakteristika
– srovnání s jinou osob, vlastnosti se vyjadřují nepřímo
I. -seznámení s charakterizovanou osobou, jméno, vztah k ní, stručný popis
II. -vnější projevy, vztah k lidem, vztah k přírodě, prostředí, práci schopnosti, zájmy, nadání
III. -shrnutí, co kritizujeme, doporučujeme

10.NORMA A KODIFIKACE

-Norma:
je soubor závazných pravidel, uznávaných zvyklostí; např. společenské normy (oblékání, chování, společenského chování, zdravení…), technické normy…
Jazyková norma představuje soubor jazykových prostředků a objektivně existujících historicky podmíněných zákonitostí jazyka, závazně uplatňovaných kolektivem jeho uživatelů
Druhy norem:
1) Normy lexikálních prostředků – slovníky
2) Normy morfologických prostředků – mluvnice, tvarosloví
3) Normy syntaktických prostředků – skladba
4) Normy pravidel a) pravopisných b) výslovnostních Méně jednotná je výslovnostní norma, volnější je tvarosloví, jednoznačný musí být pravopis
-Kodifikace:je zjišťování, zpracování, uzákonění a vydání jazykové normy spisovného jazyka v příslušných příručkách.
1) Vystihuje, zachycuje, popisuje a vykládá normu
2) Slouží k poučení uživatele jazyka
3) Zachycuje nejen současný stav, ukazuje i vývojové tendence a zachovává knižní tvary i dvojtvary (dubleta)
4) Musí být jednoznačná a podrobná
Základní kodifikační příručky: (zachycují současnou normu v určité době, obměňují se /nejrychleji pravopis/; norma je pravidlem)
1/ Lexikální normy jsou kodifikovány ve výkladových, jazykových slovnících: Např. Příruční slovník jazyka českého (PSJČ) – 9 svazků
2/ Morfologie – zpracování mluvnice. Např. Stručná mluvnice česká – Havránek, Jedlička; pro školní potřeby
3/ Syntaktické prostředky – skladba je součástí mluvnice, lze hledat v mluvnicích. Např. Skladba – Miroslav Grepl, Bauer
4/ Výslovnostní Např. Výslovnost spisovné češtiny I. – domácí slova

11.DIALOG,DISKUSE,KRITIKA A POLEMIKA

Dialog:
-střídaní řečí dvou i více osob,nová replika se uvádí na novém řádku,zvýrazňuje se někdy pomlčkou.
-témata se vyvíjí,mění,střídání témat
-forma otázek a odpovědí(podnět a reakce) replika=část dialogu pronesená jedním účastníkem bez přerušení(než převezme slovo jiný účastník).
-dialog v dramatu-základní vyjadřovací způsob
-dialog v epice
-ve formě přímé řeči,nebo napodobenina pomocí nevlastní a polopřímé řeči.
-cíl
:snaha informovat,potřeba spolupráce,dosáhnout dohody.
Diskuse:
-zásady:nevelký rozsah,neodbočovat k jiným tématům,klidný tón,spisovná výslovnost .
-řízení
diskuse:
1.Zahájení,navazuje-li na referát,seznámení s problémem
2.Soustředění na dané téma,dílčí otázky
3.Aktivizace diskuse,usměrňování
4.Uvádění dalšího tématu diskuse
5.Spojitost,návaznost diskusních příspěvků(souhlas,nesouhlas)
6.Závěr,řešení,shrnutí.
Diskutující-vhodný začátek příspěvku,uvedení tématu,postup od kladů k nedostatkům(zcela záporný začátek je nevhodný)
Jazyk:
-mluvená řeč,jednodušší větná stavba,jazyková správnost,stručné vyjádření,klidný postoj.
Kritika:
– jedná se o posuzování, hodnocení s cílem odstranit záporné stránky jevu formy:
– příspěvky dopisovatelů
– recenze
– glosy (krátké kritické poznámky + ironie)
– rozbor podstaty jevu
– nejen záporné stránky + cesta k nápravě
– ve sl. zásobě především prvky hodnotící
– adjektiva, adverbia, substantiva
– věty zvolací a řečnické otázky
Polemika:
-názorový spor, polemika bývá útočnější,vyhrocenější
.Účelem bývá získat čtenáře nebo posluchače pro určité stanovisko(tvrzení).argumentovat v jeho prospěch nebo proti němu,účelem polemiky je spíš vyjasnit protikladná stanoviska a příčinu rozdílů mezi nimi.

12.JAZYKY SLOVANSKÉ

-Společné rysy v mluvnické stavbě,slovní zásobě,ale i rozdíly(samostatný vývoj) -společný základ:praslovanština(2000př.n.l)-asi v oblasti mezi Odrou a Dněprem,nedochovala se. znaky:
1.Jery-velmi krátké samohlásky tvrdý a měkký jer,výslovnost asi jako kratičké u,i.
2.nosovky
3.duál-ve skloňování i časování
4.7 pádů při skloňování
5.kategorie slovesného vidu
6.dva jednoduché tvary slovesného minulého času-aorist a imperfektum skupiny:

1.západoslovanské:-čeština -slovenština -polština s kašubštinou -horní a dolní lužická srbština -vymřelá polabština a pomořanština
2.východoslovanské:-ruština -běloruština -ukrajinština
3.jihoslovanské:-slovinština -srbochorvatština -makedonština -bulharština -z bulharsko-makedonského území je staroslověnština –nejstarší spisovný jazyk slovanský)cyrilometodějský.od 9.st.na velké Moravě,písmo hlaholice,cyrilice) dvojí písmo: -latinka-latinské písmo(Češi,Slováci,Poláci,Chorvaté,apod.) -azbuka-z cyrilice(Rusové,Bělorusové,Ukrajinci,Bulhaři,Srbové,Makedonci,aj.)

13.INDOEVROPSKÉ KOŘENY ČESKÉHO JAZYKA

– na světě existuje 3-5000 jazyků (různá nářečí) 1. indoíránský (indické,iránské)
2. řecký
3. italické(latina),románské
4. keltské(irština)
5. germánské(něm.,angl.)
6. baltské(litevština)
7. slovanské jazyky – spol.základ = praslovanština – čeština.slovenština,polština,ruština,bulharština aj.) 8. chetitština,tocharština

SLOVANSKÉ JAZYKY – 3 Skupiny slovanských jazyků:
a)Západoslovanské-čeština,slovenština,polština s kašubštinou,horní a dolní lužická srbština,vymřelá polabština a pomořanština.
b)Východoslovanské-ruština,běloruština,ukrajinština
c)Jihoslovanské-slovinština,srbochorvatština,makedonština,bulharština,z bulharsko-makedonského území je staroslověnština-nejstarší spisovný jazyk slovanský-od 9st.
Na Velké Moravě písmo hlaholice a cyrilice)