Změny souhlásek:

ŕ Þ ř (ŕepa – řepa), 13. stol. g Þ h (gora – hora), 13. stol. šč Þ šť (Ščepán – Štěpán), 14. – 15. stol. 2) vývoj samohlásek: v 12. – 14. stol. a Þ ě, á Þ ie po měkkých souhláskách (duša – dušě) u Þ i, ú Þ í po měkkých souhláskách (ľud – lid) ě Þ e (dušě – duše) = ztráta jotace, vyjma po retnicích (v, b, p, m; věřit, běžet, pěvec, měsíc) v 14. – 16. stol. ó Þ uo Þ ú (kóň – kuoň – kůň), = DIFTONGIZACE + MONOFTONGIZACE ú Þ au Þ ou (súd – saud – soud), = DIFTONGIZACE ie Þ í (viera – víra), = MONOFTONGIZACE, ÚŽENÍ é Þ í (řéci – říci), = ÚŽENÍ stejnoslabičné aj Þ ej (vajce- vejce, ale va-jec) 3) vývoj tvarosloví: · zánik duálu: užívalo se, když se mluvilo o dvou lidech, zvířatech nebo věcech; dnes zbytky duálu u číslovek (dvěma, oběma, dvou, obou, dvě stě), u částí těla po dvou (očima, rukou, na ramenou aj.) · rozlišení substantiv muž. rodu podle životnosti: pův. nerozlišena (vizu chlap, hrad Þ vidím chlapa, hrad)