Vývoj slovní zásoby

1) do 14. století – pronikání křesťanství na naše území (9. stol.) – latina (západoevropský mezinárodní kulturní jazyk té doby) a staroslověnština (1. slovanský spisovný jazyk, ovlivnila spisovnou češtinu, staroslověnské o. déle než 200 let, Prohlas, Panonské legendy, 1. a 2. staroslověnská legenda o sv. Václavovi) – 1097 vyhnáni slovanští mniši ze Sázavského kláštera Þ kulturním jazykem jen latina – 1. písemné stopy ČJ – vpisky do latinských rukopisů (bohemika – Kosmova kronika, glosy – od 11. stol.) – 1. písemně dochovaná česká věta – z poč. 13. stol., v latinské zakládací listině kapituly litoměřické z r. 1057, psána jednoduchým = primitivním pravopisem – české hlásky, které latina neměla, označovány písmeny pro zvukově nejbližší hlásky (mnohoznačnost některých písmen) – spřežkový pravopis – spojování 2 i více latinských písmen – české texty do konce 13. stol. jen zřídka; píseň Hospodine, pomiluj ny (psaná česky, původu staroslověnského, z. 10. stol.), píseň Svatý Václave (z 12. – 13. stol.), fce nár. hymny2) 14. století – v souvislosti s hospodářským, politickým a kulturním rozvojem ve 14. stol. rozvoj spisovné češtiny, která se z klášterů a církevních kruhů vůbec šíří i na královský dvůr, k šlechtě a k měšťanstvu, obohacování slovní zásoby (nové pojmy feudálního života Þ nová slova nebo přejímání slov z němčiny a z latiny), rozvíjí se i skladba (např. různé typy souvětí) – od poč. 14. stol. v češtině básně – od pol. 14. stol. i próza, souvislá literární díla v češtině (Alexandreis, Dalimilova kronika, Hradecký rukopis, Mastičkář) – nejdokonalejší ČJ ve spisech Tomáše Štítného – Knížky šestery o obecných věcech křesťanských