Dvorská lyrika:

čerpá náměty ze světského života a objevuje se na dvorech šlechticů. Má většinou milostný námět. Hlavní žánrové varianty dvorské lyriky jsou pastorely (milenci jako pastýři), epistuly (milostné dopisy) a alby (loučení milenců po společně strávené noci). Dvorská lyrika vznikla na konci 12. stol. v jižní Francii a jejími šiřiteli byli trobadoři, truvéři a němečtí minnesangři. České texty pocházejí ze 14. stol.: Závišova píseň, Dřevo sě listem odievá, Noci milá, Ztratilať jsem milého, ale i Otep myrhy (parodie na Šalamounovu Píseň písní).Postupně se v literárním životě středověku prosazuje i měšťanstvo – klerikové, studenti a žakéři (potulní herci). Snaží se ve svých dílech zachycovat reálné a konkrétní problémy své doby a rozpory mezi jednotlivými společenskými vrstvami. Autoři se drží náboženských témat, ale přetvářejí je pomocí postupů parodie a travestie. Náboženský text vztahují k reálnému životu. Neustále zvyšuje počet prozaických textů a začíná se prosazovat i zábavná funkce literatury.První česká dramatická scéna se jmenuje Mastičkář a patří k náboženské Hře tří Marií. Mastičkář Postrpalk se svými pomocníky zde propagují své zboží, ale zjevně ironicky. Poučný záměr má Hradecký rukopis, který se skládá ze tří částí: Satiry o řemeslnících a konšelích čerpají ze života a dozvídáme se z nich jak se prohřešují řemeslníci proti svým povinnostem a jak budou po smrti potrestáni. Druhá část – Desatero kázanie božie vykládá desatero včetně jeho nejčastějších porušení. Poslední část je samostatná bajka O lišce a dčbánu. Do života společenských vrstev nahlíží veršovaná hádka Podkoní a žák ze 14. stol. Oba aktéři vedou spor o výhodách a nevýhodách svého společenského postavení, nakonec se spolu poperou, ale ani jeden z nich nevyjde ze souboje jako vítěz. Ve 14. stol. dochází k velkému rozšíření prozaických textů mnoha žánrů. Jsou to exempla (příběhy ze kterých si lidé mají vzít příklad), náboženskovzdělavatelské knihy (o složitých teologických otázkách), odborné, právnické a administrativní spisy, historická vyprávění, rytířské povídky a cestopisy.Největší význam z nich má náboženskovzdělavatelská literatura: traktát (náboženská úvaha) a postila (sbírka kázání). Nejznámějšími autory jsou Němec Konrad Waldhäuser, Jan Milíč z Kroměříže, Matěj z Janova (píše latinsky) a hlavně Tomáš Štítný ze Štítného, který jako první píše česky o teologických otázkách a seznamuje různé stavy se zásadami mezilidského soužití. Jeho dílo se nám dochovalo v několika sbornících: Knížky šestery o obecných věcech křesťanských, Řeči besední, Řeči sváteční a nedělní a Knížky o šašiech. Další náboženskou úvahou je Tkadleček (o tom, do jaké míry o sobě může rozhodovat sám člověk).Ve 14. stol. se začínají objevovat slovníky. Například latinsko-české veršované Slovníky Mistra Klareta (Bartoloměj z Chlumce).Mezi další známá díla patří Kronika králů českých, Vita Caroli (vlastní životopis Karla IV.), rytířské příběhy Štilfríd, Bruncvík a Kronika trojánská, parodie Tristram a Isolda a cestopisy – Milion od Marca Pola a Mandevillův cestopis.