MLUVNICE – Původ a vývoj jazyka 2.část

• Vývoj českého tvarosloví
1) Ve staré češtině existovalo trojí číslo: singulár, plulár, duál. Do dnešní doby se dodržuje pouze duál u číslovky dvě a čtyř částí těla (uši, oči, nohy, ruce)
2) Nerozlišovala se životnost u rodu mužského (vidím hrad, vidím muž)
3) Byla bohatší soustava slovesných časů. Pro vyjádření minulého času měla staročeština tzv. aoristy (já vedech = vedl jsem) a tzv. imperfekta (bylo vediech = vedl jsem)
4) Dříve končila 1.soba u sloves koncovkou -u nebo -i (proši, vizu). Od konce 14.st. došlo ke změně – – koncovka doplněna koncovým -m (proši  prosím)

• Vývoj češtiny a pravopisu
9. st. – Počátek staroslověnštiny – prvního slovanského jazyka (do této doby to byla latina); příchod Konstantina a Metoděje. 1097 – Staroslověnština je utiskována latinou. Poslední staroslověnští mniši jsou vyhnáni do Sázavského kláštera. Latina se stává úředním jazykem.
12. st. – Pronikání prvních českých slov – glosy (vpisy – Kosmova kronika).
poč. 13. st. – První česká věta – objevuje se v zakládací listině kapitole Litoměřic. Tato česká věta bila psána tzv. primitivním pravopisem – jednoduchý. Později se začal používat spřežkový pravopis – – spřežky (hlásky), které měla čeština navíc oproti latině se začali spojovat.
13. st. – První české písně – „Hospodyne pomiluj ny“ a „Svatý Václave, vévodo naší země“.
14. st. – Demokratizace češtiny – čeština se dostává mezi lid (už nejenom kněží). Nejdokonalejší čeština je v této době u Tomáše Štítného ze Štítného. Pronikání němčiny a tvoření nových slov.
15. st. – Spisovná čeština se dostává mezi nejnižší lidové vrstvy a přichází Mistr Jan Hus  pravopis spřežkový nahradil pravopis diakritický, zavádění čárek (kvantita u samohlásek) a teček (u souhlásek)
16. st. – Období humanismu – Daniel Adam z Veleslavína – „Velký slovník spisovné češtiny“; vznikají památky české literatury – „Bible kralická“ – stává se vzorem pro spisovnou češtinu a to až do dob národního obrození. Husův pravopis vystřídá bratrský pravopis – od Husova pravopisu se lišil svou uhlazeností (dobrý – dobré). Místo teček nad c, z, r se začíná dělat háček; ś (s tečkou) mělo spřežku
17. st. – 1620 – Bílá hora – úpadek češtiny a konec samostatnosti českého národa. Čeština se udržuje pouze v těch nejnižších vrstvách společnosti. J.Vavák, V.J.Rosa; Puristé – snažili se nahradit určitá německá slova za slova česká (student – myslívář)
18. st. – Národní obrození – doba, kdy čeština opět nabývá na významu – literární historie, položeny základy spisovné češtiny
-Josef Dobrovský – „Zevrubná mluvnice češtiny“ – německy (nevěřil, že čeština někdy stoupne na významu), Josef Jungmann – „Velký česko-německý slovník“, Jan Gebauer – ustálil spisovnou normu českého jazyka